ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2775.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2775/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01 31 27 74, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 15/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 14 Co 81/2013-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. října 2012, č. j. 30 C 15/2004-255, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u tamějšího soudu pod sp. zn. 30 C 15/2004 podanou žalobcem (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o opožděnosti žaloby ve vztahu k důkazům, pro něž se žalobce domáhal povolení obnovy řízení, neboť nešlo o důkazy „nové“ ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). S důkazy se žalobce seznámil při nahlíženích do privatizačního spisu, předkládal je, označoval k důkazu, event. z nich citoval již v původním řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby byla povolena obnova řízení, označené důkazy by nemohly pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí. Zdůraznil, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení.
Proti rozsudku (správně „usnesení“) odvolacího soudu podal žalobce v plném rozsahu dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, „případně má být posouzena jinak“. Dovolatel namítá nesprávnost závěrů soudů o opožděném podání žaloby na obnovu řízení. Dovolací důvod je podle dovolatele naplněn v posouzení otázky procesního práva „ohledně rozsahu dokazování důkazního břemene“. Odvolací soud považoval na základě záznamů o nahlédnutí žalobce do privatizačního spisu za prokázané, že již v době tohoto nahlédnutí byly písemnosti významné pro obnovu řízení ve spise žalované. V té souvislosti dovolatel odkazuje na svá dřívější podání učiněná v odvolacím řízení a namítá, že závěr o tom, že měl možnost seznámit se s konkrétním spisem v plném rozsahu, je pouhou spekulací. Odvolací soud tak podle dovolatele nesprávně právně posoudil procesní otázky týkající se rozsahu a způsobu dokazování.
Dále dovolatel namítá nesprávné právní posouzení procesní otázky „hodnocení okamžiku, kdy žalobce mohl získat přístup k daným důkazům nebo povědomí o nich“, neboť soud nevzal v úvahu složitost situace a nutnost komplexního posouzení skutečností vyplývajících z předložených listin a dalších důkazů.
Odvolací soud podle dovolatele při „ohodnocení věci“ rovněž nevzal v úvahu skutečnost, že nemovitosti tvoří ucelený hospodářský areál, o němž dovolatel důvodně předpokládal, že jej nabývá celý. Také nesprávně posoudil po hmotné i procesní stránce otázku „důsledků vlastnictví technologie“ při hodnocení povahy důkazu souhlasným prohlášením. Dovolatel dále uvádí, že již dříve poukazoval na pochybení v privatizaci ze strany právního předchůdce žalované.
Výše uvedené otázky podle dovolatele nebyly v judikatuře dosud adekvátně řešeny a mají zásadní právní význam nejen pro tento případ, ale i pro rozhodovací praxi soudů jako takovou.
Dovolatel ve svém podání podrobně popisuje a obsáhle argumentuje ve prospěch názoru o nesprávnosti postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů, aniž by však jakoukoliv otázku procesního či hmotného práva, která dosud nebyla řešena, případně má být posouzena jinak, formuloval.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Prostřednictvím otázek, které předkládá - „rozsahu dokazování důkazního břemene“, „hodnocení okamžiku, kdy žalobce mohl získat přístup k důkazům či povědomí o nich“ a „důsledků vlastnictví technologie“ - však nevymezuje žádnou otázku procesního či hmotného práva, která by měla být Nejvyšším soudem řešena, nýbrž pouze zpochybňuje závěry, k nimž odvolací soud dospěl při hodnocení důkazů. Dovolatel dále vymezuje přípustnost maje za to, že tyto otázky mají být případně posouzeny jinak, aniž by vymezil, od kterého svého řešení se má dovolací soud odchýlit. Takto položené otázky kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňují.
K výhradám dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel převážnou část své argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K této argumentaci pak, jako nevýznamné, nelze přihlížet.
Podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. ve znění od 1. ledna 2013 nelze v dovolání odkazovat na podání, která dovolatel učinil v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012, tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Tento závěr se prosadí i po úpravě dovolacího řízení provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a je promítnut do citovaného ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Z toho důvodu dovolací soud nemůže zkoumat přípustnost dovolání v rozsahu, ve kterém dovolatel odkazuje na svá dřívější podání.
Dovolání směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by dovolatel k této části rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 12. srpna 2013. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu