ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2814.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2814/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované Citibank Europe plc , se sídlem North Wall Quay 1, Dublin, Irská republika (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo 28 19 81 31), zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení částky 1 665 280 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 15/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2014, č. j. 3 Cmo 333/2013-642, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 859 971 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-596, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-603, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 665 280 000 Kč (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 14 691 389 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III., ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 19 948 089,70 Kč (první výrok), a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 719 942,40 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že neaplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), respektive aplikoval ustanovení §376 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), byla-li škoda způsobena částečně také jejím zaviněním jako poškozené. Konkrétně se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2824/2012, a od rozsudku ze dne 30. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 500/2010 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Oproti mínění dovolatelky se odvolací soud od citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť založil své rozhodnutí na závěru, že právní předchůdce žalované neporušil žádnou povinnost ze smlouvy o důvěrnosti, chybí tak základní předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je porušení povinností ze závazkového vztahu. Na ustanovení §376 obch. zák. odvolací soud odkázal jen pro úplnost, na aplikaci tohoto ustanovení své rozhodnutí nezaložil. Odkaz na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu je nepřípadný i z toho důvodu, že jde o rozhodnutí, v nichž šlo o posouzení obecné a prevenční odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, která je vybudována na principu odpovědnosti za zavinění, proto i ustanovení §441 obč. zák. předpokládá zavinění poškozeného, kdežto odpovědnost za porušení závazkové povinnosti podle obchodního zákoníku je založena na principu objektivní odpovědnosti.
K obsáhlým výhradám dovolatelky, že odvolací soud na hodnocení jí předložených znaleckých posudků neuplatnil zásadu uvedenou v ustanovení §132 o. s. ř. a jeho postup tak není v souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán ani ohledně otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostupoval-li podle ustanovení §118a o. s. ř., neboť nejde o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), nýbrž o námitku vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že dovolatelku ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil. Vada řízení není podle úpravy dovolacího řízení provedené od 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost však Nejvyšší soud poznamenává, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, není korektní, protože za větou citovanou v dovolání „…je tomu tak proto, že i odvolací soud je povinen postupovat podle §118a o. s. ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo §211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná…“ následuje další, dovolatelkou již necitovaná, jež se týká zcela odlišné procesní situace v této jiné věci, a to „…porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního posouzení odvolací soudu…“ Rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, není přiléhavý, protože se týká poučovací povinnosti odvolacího soudu, nesplnil-li tuto povinnost řádně soud prvního stupně. Tato situace v projednávané věci nenastala.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou splněny ani ohledně otázky určení výše náhrady nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem, ve znění pozdějších předpisů, jestliže řízení bylo zahájeno (a v něm rozhodnuto soudem prvního stupně) přede dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, která podle názoru dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Otázku, kterou považuje dovolatelka za neřešenou, Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K jeho závěrům se přihlásil v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, usnesení ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 4097/2013, usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, rozsudek ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, a další). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež má v tomto směru konstitutivní povahu. Odkazuje-li dovolatelka na odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ani tento odkaz přípustnost dovolání nezakládá.
S tvrzením, že soudy nižších stupňů při rozhodování o náhradě nákladů řízení nerespektovaly ustanovení §150 o. s. ř., které předpokládá zjištění důvodů hodných zvláštního zřetele pro aplikaci tohoto ustanovení, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením §241 odst. 6 o. s. ř. až v dovolání.
Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 710 420 Kč podle ustanovení §1 odst. 2, §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téhož předpisu a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty 149 251 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. května 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu