ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2911.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2911/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Masná 1493/8, proti žalovanému Ing. M. M. , zastoupenému Mgr. Martinem Blaško, advokátem se sídlem v Ostravě-Plesné, Martinovská 256/125, o zaplacení 120 258 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 243/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Co 1133/2012-367, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. března 2012, č. j. 63 C 243/2005-319, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. března 2012, č. j. 63 C 243/2005-319, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Co 1133/2012-367, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. září 2012, č. j. 63 C 243/2005-319, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku ukládajícím žalobci zaplatit České republice na znalečném a svědečném 7 334 Kč, a dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 90 604,80 Kč.
Z dovolání žalobce se podává, že dovolatel jím výslovně napadl v záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. března 2012, č. j. 63 C 243/2005-319, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a dále v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti – stejně jako níže uvedené rozhodnutí – k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť souhrnný výčet předpokladů přípustnosti dovolání, jak jej oznamuje v úvodu dovolání, k naplnění této náležitosti dovolání nepostačuje. Rovněž tak formulace otázek v závěru dovolání není způsobilá založit přípustnost dovolání, a to jednak proto, že odvolací soud tyto otázky v napadeném rozhodnutí neřešil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) a dále proto, že u jednotlivých otázek chybí uvedení předpokladů přípustnosti dovolání, a to včetně odkazu na ustálenou rozhodovací praxi, od které se měl odvolací soud odchýlit.
Kromě toho je však třeba dovolateli vytknout, že zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud. Dovolání tak postrádá i vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 20. ledna 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání, přičemž rovněž není vymezen rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu