ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2991.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2991/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno, příspěvková organizace , se sídlem v Brně – Bohunicích, Jihlavská 340/20, PSČ 625 00, identifikační číslo osoby 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, PSČ 602 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 956 501,80 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 380/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2014, č. j. 28 Co 256/2010-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 28 Co 256/2010-251, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2010, č. j. 19 C 380/2003-169, v přisuzujícím výroku o věci samé a žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení v úhrnné částce 956 501,80 Kč, zamítl. Zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve všech jeho výrocích dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, kdy v průběhu času docházelo k rozhodování rozdílným způsobem. A dále otázku, která dosud nebyla v praxi vyřešena“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, srov. již citované R 4/2014). Je-li pak uplatňován předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. V obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu se omezuje na polemiku s právním závěrem, který odvolací soud učinil, jsa vázán závazným právním názorem vysloveným v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku ze dne 7. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1521/2012. Judikatorní závěry Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, popřípadě rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu (má-li ji citovanou nestandardní formulací na mysli) dovolatelka nikterak neoznačuje.
Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takové vady, jež – v příslušném rozsahu - brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v jejich důsledku není možno posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení a která postrádá jakoukoliv argumentaci.
Za otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou „vzhledem k právní úpravě účinné před novelou obchodního zákoníku zákonem č. 501/2001 Sb.“ dovolatelka považuje, že „má být chráněna zásadou ochrany slabší smluvní strany, která má zaručit ústavní konformitu výkladu vůle“. Dle jejího názoru nelze tuto zásadu vykládat tak, že se vztahuje pouze na fyzické osoby, např. na spotřebitele a zaměstnance, ale na kohokoliv, kdo je ve smluvním vztahu v nevýhodě zejména pro nedostatek profesionality, v omezené informovanosti, případně v jednání pod určitým hospodářským tlakem.
Takto předložená otázka hmotného práva přípustnost dovolání v souzené věci nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí. Odvolací soud otázku, zda lze zásadu ochrany slabší smluvní strany vztáhnout též na jiné osoby než na osoby fyzické, vůbec neřešil. V souvislosti s argumentací principem autonomie vůle smluvních stran toliko konstatoval, že obchodní zákoník ve znění účinném v době uzavření posuzované smlouvy neobsahoval ustanovení prosazující ochranu nepodnikatele, zakotvenou s účinností od 1. ledna 2001 v ustanovení §262 odst. l věty druhé a s účinností od 31. prosince 2001 v ustanovení §262 odst. 4. Zdůraznil však, že sjednaná výše smluvní pokuty 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení odpovídá roční sazbě 18,25 %, přičemž zákonný úrok z prodlení činil v roce 1998 (tedy v době uzavření smlouvy) 15,687 %, v roce 2000 pak 7,88 % a ke dni vzniku prodlení žalované 10 % ročně.
Přehlédnout pak nelze ani ujednání v článku VII bodu 3 větě třetí smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, podle něhož uplatněním smluvní pokuty není dotčeno právo na náhradu škody v plné výši.
Za těchto okolností může dovolatelka dovozovat nevýhodnost smlouvy pro svou osobu pouze tak, že dohodu o tom, že „úrok z prodlení nebude samostatně vymáhán“, na níž buduje argumentaci, že byla silnější smluvní stranou přinucena vzdát se tohoto úroku, účelově odtrhuje od ujednání o smluvní pokutě v uvedené výši (s tím, že věřitel má právo na náhradu škody bez zřetele na smluvní pokutu) a navazujícího ujednání, podle něhož „ve smluvní pokutě je zahrnut i úrok z prodlení“. Dovolatelka tu nechce vidět právě ty okolnosti, z nichž Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci dovodil, že se práva na úrok z prodlení, založeného zákonem pro případ prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku, nevzdala, nýbrž vyjádřila vůli uspokojit toto své právo jinak, prostřednictvím jiného právního instrumentu, prostřednictvím smluvní pokuty, sjednané pro případ prodlení dlužníka s plněním tohoto peněžitého závazku.
Ujednání smlouvy o sankci pro případ prodlení žalované s plněním peněžitého závazku je, jak naznačil již odvolací soud, ujednáním pro dovolatelku jednoznačně výhodným, neboť prostřednictvím sjednaného práva na smluvní pokutu se jí dostalo mnohem více, než kdyby uvedeného ujednání nebylo, a sankcí, na kterou by jí vznikl nárok, by byl zákonný úrok z prodlení. Argumenty dovolatelky dovozující, že k tomuto ujednání byla přinucena nátlakem žalované, zneužívající svou pozici silnější smluvní strany, jsou zcela zřejmě nelogické. Vždyť žalovaná by si výrazně zlepšila své postavení v závazkovém vztahu založeném smlouvou již tím, že by vůbec na sjednání smluvní pokuty nepřistoupila. K úvahám o výjimečném zásahu do autonomie vůle smluvních stran, charakteristické pro vztahy soukromého práva, za účelem ochrany slabší smluvní strany tu tak vůbec není důvod.
K argumentaci dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku lze uvést tolik, že v rozporu s nimi není posuzované ujednání smlouvy, nýbrž naopak postup dovolatelky, která se dodatečným popíráním účelu tohoto ujednání, resp. prosazováním neplatnosti jeho části, snaží vymoci – oproti tomu, co bylo zcela zřetelně ujednáno - vedle sjednané smluvní pokuty též úrok z prodlení.
Pro úplnost (toliko obiter dictum) Nejvyšší soud upozorňuje na svůj rozsudek ze dne 24. června 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, v němž formuloval a podrobně odůvodnil závěr, že na jiné osoby než na ty, které mají statut spotřebitele v úpravě občanského zákoníku, se ochrana slabší smluvní strany zakotvená v ustanovení §262 odst. 4, části věty první za středníkem, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, nevztahuje.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. srpna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu