ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3014.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3014/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MIGO, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Lipence, Kazín č.ev. 482, PSČ 155 31, identifikační číslo osoby 64939235, zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 2170/161, proti žalované K. S. , zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Werichova 1145/29, o zaplacení 1 148 518 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 270/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014, č. j. 4 Cmo 151/2013-359, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Dagmar Friedlové.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 48 Cm 270/2009-281, ve znění usnesení ze dne 18. března 2013, č. j. 48 Cm 270/2009-291, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 – dále jen “o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) přípustné.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka zakládá přípustnost a důvodnost dovolání na tom, že v otázce posouzení platnosti smlouvy o dílo, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o žalobním nároku na smluvní pokutu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011. Dovolatelka však přehlédla, že v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty první o. s. ř. dovolací soud v tomto dovolacím řízení mohl podrobit dovolacímu přezkumu jen ty otázky, které v rámci uplatněných dovolacích důvodů vymezila. Otázka platnosti smlouvy v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 proto dovolacímu přezkumu v souzené věci nemohla podléhat, a proto ji také dovolací soud v tomto rozhodnutí neřešil. Spatřovala-li tedy dovolatelka přípustnost podaného dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebyla tato tvrzená podmínka přípustnosti dovolání naplněna.
Dovolací soud tak naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. neshledal. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu