ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3091.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3091/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost , se sídlem v Podolí 78, PSČ 664 03, identifikační číslo osoby 00550485, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti žalované Mgr. H. L. , zastoupené JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, o zaplacení 843 703,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 116/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2014, č. j. 4 Cmo 389/2013-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, které je povinna zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2013, č. j. 11 Cm 116/2008-171, v napadeném výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Uvedeným zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. dovolatelka nedostála. Z obsahu dovolání je sice zjistitelné, o kterou otázku procesního práva jde, nikoliv však již, v kterých rozhodnutích řešil Nejvyšší soud vytčenou otázku rozdílně. Požaduje-li pak dovolatelka, aby Nejvyšší soud posoudil řešenou právní otázku jinak než učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Shora uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 4. dubna 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Zastupovala-li žalovanou v řízení advokátka JUDr. Ivana Santariusová, která jí byla ustanovena soudem podle ustanovení §30 o. s. ř., a má-li zastoupená žalovaná právo na náhradu nákladů řízení, soud jí přizná náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokátky a odměny za zastupování), avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 1075/2008 a ze dne 11. července 2012, sp. zn. 21 Cdo 588/2011).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou v částce 1 500 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celkovou částku 2 178 Kč je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) České republice na účet Krajského soudu v Ostravě.
Hotové výdaje soudem ustanovené advokátky žalované a její odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty platí stát (srov. §140 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se Česká republika domáhat (vlastním jménem) zaplacení náhrady nákladů řízení cestou výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu