ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3166.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3166/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně MILSY a. s. , se sídlem v Bánovcích nad Bebravou, Partizánska 224/B, PSČ 957 01, identifikační číslo osoby 31412572, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, PSČ 742 21, proti žalovanému R. S. , podnikateli se sídlem ve Valašském Meziříčí – Krásnu nad Bečvou, Zámecká 133/78, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 69592918, zastoupenému Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta 676, PSČ 755 01, o zaplacení částky 66.820,35 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 28/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 285/2013-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.408,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a které by Nejvyšší soud měl a mohl vyřešit, však nevymezila.
Především má jít o „otázku splatnosti kupní ceny při přeshraničních dodávkách zboží podle Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a promlčení nároku na její zaplacení“. Tato formulace sama o sobě právní otázku k řešení nepokládá a otázka aplikace či interpretace Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“) se neotevírá ani v rámci argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka vymezuje uplatněný důvod dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že aplikace Vídeňské úmluvy není v části týkající se promlčení uplatněných nároků na zaplacení kupních cen správná, pak tak činí toliko na základě polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným soudy nižších stupňů. V souladu s tím nesprávné právní posouzení odvolacímu soudu vytýká s výslovným odkazem na §241a odst. 3 občanského soudního řádu a argumentuje, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, postupuje tedy podle ustanovení, které již od 1. ledna 2013 neplatí a které stanovilo dovolací důvod umožňující zpochybnit skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů není v žádném ohledu zpochybnitelný. Dovolací přezkum je zákonem vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), proto jak při přezkumu správnosti právního posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, tj. při posouzení důvodnosti dovolání, tak již i ve fázi zkoumání jeho přípustnosti dovolací soud vychází z toho skutkového stavu věci, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (je tímto skutkovým stavem vázán). Nemůže proto přivodit závěr o přípustnosti dovolání dovolací argumentace založená na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a z nich dovozených skutkových závěrů, resp. na vlastní verzi skutkového stavu věci, umožňující dovolatelkou prosazovaný závěr o uzavření „dohody ohledně splatnosti kupní ceny dle jednotlivých faktur“.
Předpokladům přípustnosti dovolání stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídá ani požadované „posouzení otázky, zda se v daném případě jednalo o obchodní zvyklost, určení kritérií intenzity množství obchodů co do časového období a věcného obsahu, podle kterých by bylo možno konstatovat, že např. až minimálně tři či více skutečných obchodů mezi takovými obchodními partnery, lze za tuto obchodní zvyklost v souladu s cit. Úmluvou považovat“.
Vídeňská úmluva pojem „obchodní zvyklost“ nezná. V článku 9 odst. 1 stanoví, že strany jsou vázány jakoukoliv zvyklostí, na které se dohodly, a praxí, kterou mezi sebou zavedly. Pro závěr, že se strany dohodly na nějaké zvyklosti, jmenovitě na zvyklosti v otázce splatnosti kupní ceny, není ve zjištěném skutkovém stavu věci jakýkoliv podklad. Otázku, co lze rozumět zavedenou praxí smluvních stran, dovolatelka neotevírá, nehledě na to, že závěr o tom, zda se jedná o zavedenou praxi či nikoliv, bude vždy záležet na posouzení zjištěných konkrétních okolností toho či onoho případu. Kvantifikace, kterou od dovolacího soudu (ovšem ve vztahu k pojmu „obchodní zvyklosti“) očekává dovolatelka, tj. jakási paušalizace, tu nepřichází v úvahu. Nad rámec uvedeného lze dodat, že závěru odvolacího soudu, podle něhož skutková zjištění o obchodních vztazích účastníků závěr o zavedené obchodní praxi v otázce splatnosti kupních cen neumožňují, nelze ničeho vytknout.
Ve druhém odstavci článku 9 pamatuje Vídeňská úmluva na zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodní odvětví a zpravidla jimi dodržována. Stran takto vymezeného pojmu platí obdobně to, co uvedeno shora, a ani tu ostatně nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení v závěru, že skutková zjištění učiněná na základě tvrzení a důkazních návrhů dovolatelky (že dovolatelka svým obchodním partnerům poskytovala k zaplacení kupní ceny za dodané zboží obvykle lhůtu v trvání 30 dnů, popřípadě delší) neumožňují závěr o existenci takové zvyklosti, která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodní odvětví a zpravidla jimi dodržována.
Pro úplnost lze dodat, že závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož důkazní nouze dovolatelky ohledně obsahu písemné kupní smlouvy nemůže být nahrazena odkazem na obchodní zvyklosti mezi účastníky smlouvy ani na zvyklosti v daném odvětví. V situaci, kdy odvolací soud dovodil, že se dovolatelce nepodařilo prokázat skutečnosti umožňující závěr o existenci praxe zavedené mezi stranami či o zvyklostech, na nichž se strany dohodly či které jsou v mezinárodním obchodu v široké míře známy a zpravidla dodržovány, je uvedený právní závěr o nemožnosti použití zvyklostí závěrem pouze akademickým (neboť je nelze aplikovat již z toho důvodu, že nebyla zjištěna jejich existence). Napadené rozhodnutí na tomto závěru ve skutečnosti nespočívá a není tudíž splněna podmínka, aby se jednalo o otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (srov. §237 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu