ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3472.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3472/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Filipa Cilečka ve věci žalobkyně OVO – IMONT Třebíč, spol. s. r. o. , se sídlem v Kožichovicích, Žďárského 205, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 25560395, zastoupené JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou, se sídlem v Brně – Veveří, Úvoz 447/120, PSČ 602 00, proti žalované OVO – IMONT, spol. s. r. o. , se sídlem v Brně, Křehlíkova 15, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 25523821, zastoupené Mgr. Petrou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem v Modřicích, Brněnská 687, PSČ 664 42, o zaplacení částky 118.776 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 39/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 41/2014-165, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 17 Cm 39/2011-118, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu o zaplacení částky 118.776 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda pozdější (opětovné) poučení účastníka soudem prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. může prolomit zákonnou koncentraci řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Oproti očekávání dovolatelky takto vymezená otázka procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla a odvolací soud se v souzené věci od ustálených judikatorních závěrů neodchýlil.
V rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala.
V rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2011, pod číslem 34, pak Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. vysvětlil, že soud poskytne poučení o povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí, např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2604/2009 přitom Nejvyšší soud řešil procesní situaci obdobnou té, o niž jde v souzené věci (shledal totiž správným postup odvolacího soudu, který poskytl účastníku další poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. a provedl na jeho základě navržené důkazy poté, co soud prvního stupně po provedení důkazů navržených po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že těmito důkazy k prokázání tvrzení tohoto účastníka nedošlo).
Jestliže v souzené věci po provedení důkazů, které žalobkyně navrhla ve stanovené lhůtě po poučení daném jí podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. při jednání konaném dne 15. listopadu 2012, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tvrzení žalobkyně o právně významných skutečností nebyla těmto důkazy prokázána, a při jednání konaném dne 11. dubna 2013 poučil žalobkyni podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. znovu, pak (a to bez zřetele na to, zda byl povinen tak učinit či nikoliv) přivodil procesní situaci, v níž mu ve světle citovaných judikatorních závěrů ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. v provedení důkazů navržených žalobkyní až po uplynutí lhůty stanovené v předchozím poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nebránilo.
Lze k tomu podpůrně dodat, že v době, kdy soud prvního stupně přistoupil k druhému poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., platilo ustanovení §118b o. s. ř. ve znění novely provedené s účinností od 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb. (srov. jeho přechodná ustanovení v čl. II bod 1), podle jehož třetí věty v prvním odstavci smí soud přihlédnout (mimo jiné) i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3. O tom, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 11. dubna 2013 dovolateli výzvu podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. učinil, není přitom pochyb.
Ze zřejmých důvodů potom nemůže založit přípustnost dovolání ani argument, že se odvolací soud odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, podle nichž je porušení pravidel zákonné koncentrace řízení ve prospěch některého z účastníků nesprávným postupem.
Dovolatelka podrobuje kritice též právní posouzení odvolacího soudu v otázce splnění poučovací povinnosti podle ustanovení §119a o. s. ř., neuvádí však, v čem v tomto ohledu spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Hodlala-li vůbec přípustnost svého dovolání dovozovat též z namítaného pochybení, pak její dovolání v této části trpí absencí obligatorních náležitostí, kterou nelze již napravit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, pro niž nelze posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Argument, že odvolací soud se odchýlil od svého předchozího právního názoru, neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu