ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3539.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3539/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně RE 100 D s.r.o. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27189481, zastoupené Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova 372/24, proti žalované PXP GROUP a.s. , se sídlem v Praha 6 - Dejvicích, Bachmačské náměstí 6, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 28881788, zastoupené Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 2385/11, o zaplacení 40 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 128/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. 4 Cmo 285/2013-186, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se Ing. Miloš Bačík, se sídlem v Brně, Popelákova 24, insolvenční správce dlužnice RE 100 D s.r.o., identifikační číslo osoby 27189481 (dále jen „žalobce“), domáhal podanou žalobou po žalované náhrady škody za porušení povinnosti provést dílo řádně a včas. Protiprávní jednání žalované spatřoval v tom, že nezpracovala příslušnou projektovou dokumentaci pro územní řízení a nezajistila vydání územního rozhodnutí, k čemuž se ve smlouvě o dílo zavázala. Žalobce, resp. společnost RE 100 D s.r.o. tak porušila své povinnosti vyplývající ze smlouvy o spolupráci a vznikla jí povinnost zaplatit smluvní pokutu, v důsledku nerealizace celého projektu jí ušel zisk a vznikla jí povinnost hradit na zajišťovací směnku předčasně ukončeného úvěrového vztahu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2013, č. j. 37 Cm 128/2011-128, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě závěru, že škoda společnosti RE 100 D s.r.o. vůbec nevznikla, neboť nevzniklo právo na smluvní pokutu ani na plnění ze směnky a žádný zisk uvedené společnosti neušel. Soud prvního stupně porušení smluvní povinnosti žalovanou neshledal, což odůvodnil tím, že žalovaná nebyla povinna pokračovat v provádění díla, protože za část již ukončeného a předaného díla nedostala zaplaceno.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby v novém řízení postupoval zákonem stanoveným způsobem, doplnil dokazování o dosud nezjišťované skutečnosti, vypořádal se se všemi námitkami odvolatele a o nároku přezkoumatelným způsobem opětovně rozhodl.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem sporu nejsou práva z odpovědnosti za vady. Argumentoval-li proto soud prvního stupně nevymahatelností práv z vadného plnění, není taková argumentace na místě a poškozený (žalobce) může nárok na náhradu škody uplatňovat i v případě, že řádně a včas neuplatnil právo z odpovědnosti za vady. V řízení o náhradu škody však musí prokázat předpoklady odpovědnosti za škodu dle §373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že v souvislosti s posuzováním naplnění smluvní povinnosti žalované se nezabýval možnou vadností části již provedeného díla, ačkoli pro závěr o tom, zda žalovaná porušila svou smluvní povinnost, je významné, zda dílo vykazovalo vady či nikoliv. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž opomněl posoudit, zda žalovaná dostála své oznamovací povinnosti, k níž se zavázala ve smlouvě o dílo, jakož i své zákonné prevenční povinnosti. Dále shledal důvodné námitky odvolatele, že z některých listinných důkazů učinil soud prvního stupně nedostatečná skutková zjištění a naopak některá jeho zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Nedostatek zjištění a poté nesprávný závěr skutkový i právní se podle odvolacího soudu týká například i smlouvy o spolupráci. Soud prvního stupně se však podle odvolacího soudu dopustil i procesního pochybení, jestliže vůči účastníkům nesplnil poučovací povinnost dle §118b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud uzavřel, že napadený rozsudek trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jejich nápravu však nelze docílit v odvolacím řízení, neboť odvolací soud nemůže sám posuzovat důvodnost jednotlivých nároků a argumentaci účastníků k neprovedeným důkazům, neboť by tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zároveň se jedná o otázku, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, resp. pokud řešena byla, tak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
Dovolatelka rozporuje právní závěr odvolacího soudu, podle něhož lze nárok na náhradu škody uplatňovat i v případě, že nebyla řádně a včas uplatněna práva z odpovědnosti za vady. Poukazuje na to, že odborná literatura i konstantní judikatura vykládají ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. jednoznačně tak, že se nelze domáhat náhrady škody v případě, že nedošlo řádně a včas k uplatnění nároku z vad. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že se soud prvního stupně vadností díla zabývat neměl a nemusel, a to právě s ohledem na to, že společnost RE 100 D s.r.o. žádné vady díla u ní neuplatnila a žalobce je uplatnil až za více než 2 roky po předání díla. Pokud by dílo skutečně vykazovalo vady a společnost RE 100 D s.r.o. by je u ní řádně a včas uplatnila, mohla by tyto vady odstranit a ke vzniku škody by na straně společnosti RE 100 D s.r.o nedošlo. Podle přesvědčení dovolatelky se tak odvolací soud ve svém právním hodnocení ohledně vztahu nároků z odpovědnosti za vady a za škodu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka dále oponuje i závěru odvolacího soudu o tom, že plná moc opravňovala J. H. k podpisu předmětné směnky a že tato směnka byla zajišťovacím instrumentem pro úvěrovou smlouvu. Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud při právním posouzení ohledně akcesorické povahy směnky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2011, č. j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-A-34, jímž byl zjištěn úpadek dlužnice RE 100 D s.r.o., identifikační číslo osoby 27189481, a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Miloš Bačík, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2014, č. j. 40 ICm 1595/2011-372, zrušeno, a toto usnesení bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2014, č. j. 40 ICm 1595/2011, 11 VSOL 58/2014-451, potvrzeno. Nejvyšší soud proto jednal v dovolacím řízení na straně žalobkyně se společností RE 100 D s.r.o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27189481, kterou takto označil i v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání, jež není přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož právního závěru „spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.“ I když se toto rozhodnutí vztahovalo k právní úpravě dovolání v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, uplatní se jeho závěry i ke znění této právní normy ve znění účinném od 1. ledna 2013).
Z vylíčení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci je zřejmé, že dovolatelka napadá pouze některé z právních závěrů, na nichž odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí založil, vytýká-li odvolacímu soudu, že se ohledně vztahu nároků z odpovědnosti za vady a za škodu a dále ohledně akcesorické povahy směnky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I kdyby byla kritika právních názorů odvolacího soudu v uvedených právních otázkách ze strany dovolatelky oprávněná, neměnilo by to nic na správnosti napadeného usnesení odvolacího soudu z důvodů, které dovolatelka nenapadá a které jsou samy o sobě dostatečné pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně (otázka, zda žalovaná v postavení zhotovitele dostála své smluvní povinnosti informovat žalobkyni v postavení objednatele o všech problémech při zajišťování projektu, jakož i o případné nevhodnosti podkladů předaných žalobkyní k provedení díla, opomenutí soudu prvního stupně posoudit případný podíl žalobkyně na vzniku škody z pohledu její obecné zákonné prevenční povinnosti a konečně závěr odvolacího soudu o nesplnění poučovací povinnosti soudu dle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř.). Přestože každý z uvedených závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelka uvedená opomenutí soudu prvního stupně včetně jeho procesního pochybení žádné kritice nepodrobuje a dovolacímu přezkumu je neotvírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání jí napadených závěrů odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu