ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3602.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3602/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce I. B. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalované SISTAR s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Volutová 2522/16, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25 67 34 41, zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 104.047,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 50/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 8 Cmo 17/2014-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.569,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 5. prosince 2013, č. j. 35 Cm 50/2013-47, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh žalované na vyslovení neúčinnosti doručení platebního rozkazu ze dne 14. května 2013, č. j. 35 Cm 50/2013-28.
Odvolací soud uzavřel, že datová zpráva obsahující předmětný platební rozkaz byla vyzvednuta, přičemž dodána do datové schránky žalované byla 15. května 2013 a doručena byla po uplynutí 12 dnů, tedy 27. května 2013. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení §50d občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) však neshledal důvodným, neboť žalovaná netvrdila a neprokazovala žádnou konkrétní nenadálou skutečnost, pro kterou by se její jednatel poté, co vstoupil do datové schránky, nemohl seznámit s doručovanou písemností. Tvrzené závažné zdravotní problémy jednatele, kvůli nimž mohlo dojít ke krátkodobému výpadku jeho paměti, nejsou omluvitelným důvodem, a to i s přihlédnutím k tomu, že předmětná datová zpráva byla v datové schránce nadále uložena podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 194/2009 Sb., o užívání a provozování informačního systému datových schránek, po dobu 90 dnů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Právní posouzení věci pokládá za nesprávné a uvádí, že otázka doručování podle ustanovení §17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb. [jde o zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“)], s přihlédnutím k ustanovením §49 odst. 4 a 5 a §173 odst. 1 o. s. ř. nebyla dovolacím soudem dosud řešena a její vyřešení má zásadní právní význam bez ohledu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, které je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách). Uvádí, že po uplynutí lhůty 10 dnů ode dne dodání platebního rozkazu do datové schránky v případě, že se v této lhůtě do datové schránky nepřihlásila oprávněná osoba, měl být platební rozkaz zrušen a ve věci mělo být nařízeno jednání, v opačném případě bylo porušeno právo účastníků řízení na spravedlivý proces. Odkazuje na konkrétní „konstantní judikaturu“ Nejvyššího soudu, podle níž v případě náhradního doručení neběží lhůta podle ustanovení §172 odst. 1 o. s. ř. a platební rozkaz nemůže nabýt účinky pravomocného rozsudku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Odkazuje-li dovolatelka v otázce přípustnosti dovolání sice na ustanovení §237 o. s. ř., ale současně i na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky zásadního právního významu, patrně přehlédla, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání - projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a bod 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že přípustnost dovolání není již budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky doručování písemností podle ustanovení §17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., s přihlédnutím k ustanovení §49 odst. 4 a 5 o. s. ř. a §173 odst. 1 o. s. ř., která nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci.
Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení otázky, kterou dovolatelka předkládá, nýbrž dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala omluvitelný důvod, pro který se s doručeným platebním rozkazem nemohla seznámit, jako podmínku pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení platebního rozkazu podle ustanovení §50d odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. Tento závěr pro rozhodnutí odvolacího soudu určující nebyl dovolatelkou zpochybněn.
Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1718/2004 (jde o usnesení ze dne 22. června 2005), sp. zn. 20 Cdo 3154/2006 (jde o usnesení ze dne 26. března 2008), a sp. zn. 20 Cdo 995/2005 (jde o usnesení ze dne 29. listopadu 2005) je nepřípadný, neboť uvedená rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových zjištění, ač pojednávají o doručování platebních rozkazů, nikterak se však netýkají doručování do datových schránek. Neobstojí ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, neboť souvislost s projednávanou problematikou, tedy s doručováním do datových schránek, není zřejmá.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelka se mýlí i v tvrzení, že otázka analogického užití ustanovení §49 odst. 4 a 5 o. s. ř. při doručování písemnosti do datové schránky účastníka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. V usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 930/2014, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy je právní úprava doručování právnickým osobám (do datových schránek) komplexně upravena zákonem č. 300/2008 Sb., použití analogie nepřipadá v úvahu.
Jelikož dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 2.650,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5., §8 odst. 1, §11 odst. 2 písm. c) a §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 4. srpna 2014, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky, z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 619,50 Kč a celkem činí 3.569,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu