ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4184.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4184/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TABOO a. s. , se sídlem v Praze, Kaprova 52/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 46708464, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, PSČ 350 02, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 0006947, o zaplacení částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 85/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 68 Co 271/2014-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (jako je tomu též v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Z dovolání žalobkyně, směřujícího proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem I ohledně částky 6 274 085 Kč s úrokem z prodlení, je zřejmé, že dovolatelka přehlédla novelu občanského soudního řádu provedenou s účinností k 1. lednu 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., v důsledku níž předpoklady přípustnosti dovolání a možný důvod dovolání doznaly podstatných změn.
Dovolatelka totiž, směšujíc přitom důvody dovolání a jeho přípustnost, odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. „ve znění ust. §241a/2 písm. b) o. s. ř.“ a argumentuje zásadním právním významem napadeného rozhodnutí.
V dalším obsahu dovolání je však zahrnuta argumentace, jež - po stránce formální -předpokladům přípustnosti dovolání stanoveným v §237 o. s. ř. odpovídá.
Dovolatelka totiž především argumentuje, že „otázka námitky žalobce, že námitka promlčení vznesená v řízení žalovaným proti nároku žalobce, je v rozporu s dobrými mravy, neboť při akceptaci námitky promlčení se jedná o zneužití práva na úkor žalobce“, respektive „otázka posouzení námitky žalobce, že uplatněná námitka promlčení vznesená žalovaným, je v rozporu s dobrými mravy“, je řešena v judikatuře dovolacího soudu rozdílně.
Otázku, při jejímž řešení má být rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nejednotná, však dovolatelka nevymezuje, respektive nikterak nespecifikuje, jaká rozdílná řešení dané právní problematiky se z judikatury Nejvyššího soudu podle jejího mínění podávají (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 30. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014), nehledě na to, že žádným způsobem neoznačuje ani příslušnou rozpornou judikaturu.
Uvedený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce již uplynula (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dále pak dovolatelka namítá, že odvolací soud posoudil soulad námitky promlčení uplatněné žalovanou s dobrými mravy v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2009. Taková argumentace posoudit přípustnost dovolání umožňuje, závěr o přípustnosti dovolání však opodstatnit nemůže. V usnesení ze dne 3. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009, Nejvyšší soud dovodil, že v situaci, v níž bylo plnění žalobcům závislé na spolupůsobení strany žalované (Pozemkového fondu České republiky), je námitka případného promlčení nároků již a priori výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, v souzené věci však o takovou ani obdobnou situaci nešlo a dovolatelkou označené judikaturní závěry tudíž na její poměry vztáhnout nelze.
Jediný po stránce náležitostí řádně uplatněný předpoklad přípustnosti tak není dán, neboť odvolací soud se při dovoláním zpochybněném právním posouzení od judikatury dovolacího soudu, kterou dovolatelka označila, neodchýlil.
Odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl ÚS 34/09, jsou pro posouzení přípustnosti dovolání bez právního významu, neboť argumentace, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezy Ústavního soudu, neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 267/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 14. července 2015, sp. zn. I. ÚS 2040/2015, odmítl).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu