ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4307.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4307/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně JURIS REAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Šrobárova 2100/49, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26 71 07 90, zastoupené Mgr. Janem Drobníkem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Šrobárova 2100/49, proti žalovanému J. N. , zastoupenému Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 123 C 115/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. února 2014, č. j. 22 Co 606/2013-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. září 2013, č. j. 123 C 115/2012-55, zamítl žalobu o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 450.000,- Kč s příslušenstvím (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a namítá, že odvolací soud se při řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel zakládá přípustnost a důvodnost dovolání na tom, že v otázce posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o žalobním nároku na smluvní pokutu, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 10 % z dohodnuté ceny se nepříčí dobrým mravům. Nevyplývá však z něj závěr dovozovaný dovolatelem, že přiměřená výše smluvní pokuty není vyšší než 12 % z dosažené kupní ceny. V projednávané věci smluvní pokuta (odpovídající výši odměny zprostředkovatele) nebyla sjednána procentní ani pevnou částkou, ale jako rozdíl mezi dovolatelem jako zájemcem o prodej nemovitostí požadovanou cenou, za niž byl připraven nemovitosti prodat, dohodnutou ve smlouvě o zprostředkování uzavřené se žalobkyní, a kupní cenou, kterou měla zaplatit třetí osoba vyhledaná zprostředkovatelkou. Dovolatel ve své argumentaci pomíjí dvě podstatné skutečnosti. Předně cena nemovitostí uvedená v čl. I smlouvy byla stanovena vzájemnou dohodou, tedy se souhlasem dovolatele, a dále výše odměny zprostředkovatelky (zahrnující všechny její náklady) i stejná výše smluvní pokuty za porušení povinností vyplývajících pro dovolatele ze smlouvy, byla závislá na další okolnosti, a to ceně nabídnuté potenciálním kupcem nemovitostí. Nabídnutá cena se mohla rovnat dovolatelem požadované ceně za prodej nemovitostí a v tom případě by odměna zprostředkovatelky stejně jako i smluvní pokuta za porušení závazku uzavřít kupní smlouvu s vyhledaným zájemcem byla rovněž nulová, nebo se mohla lišit od ceny dohodnuté v čl. I smlouvy např. i jen o několik tisíc korun a tomuto rozdílu by odpovídala i výše odměny a případné smluvní pokuty. Závěr odvolacího soudu, podle něhož ujednání o výši smluvní pokuty odpovídající výši odměny, na niž by měla žalobkyně právo, kdyby žalovaný svůj závazek řádně splnil, není v rozporu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud ani nezabýval přiměřeností smluvní pokuty z pohledu ustanovení §56 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud se neodchýlil ani od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008. Odvolací soud podrobně vysvětlil, že závěry tohoto rozhodnutí nelze aplikovat v projednávané věci s ohledem na zcela odlišný skutkový stav. Okolnosti, které způsobily v této jiné věci ve své souvislosti nepřiměřenost smluvní pokuty za situace, kdy zájemce nebyl oprávněn proti vůli zprostředkovatele ukončit smlouvu bez zaplacení smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč v kontextu s ujednáním o délce trvání smlouvy, jsou zcela odlišné od těch, od nichž se odvíjí v projednávané věci právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud rovněž odchýlit, a jehož princip úvahy lze uplatnit (podle názoru dovolatele) i při úvaze o neplatnosti ujednání o odměně a o smluvní pokutě, není správný. V tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval neplatností ujednání o nepřiměřeně nízké ceně v kupní smlouvě se závěrem, že samotná nízká kupní cena nezpůsobuje ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. absolutní neplatnost právního úkonu z důvodu hrubého nepoměru v plnění smluvních stran. Dovolatel blíže nespecifikoval, v čem, resp. jak se odvolací soud odchýlil od tohoto rozhodnutí.
Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelem od judikatury dovolacího soudu, kterou označil, neodchýlil. Nejvyššímu soudu nejsou známy žádné judikatorní závěry, od nichž by se odvolací soud odchýlil.
Otázka, zda měl žalovaný skutečně povinnost uzavřít kupní smlouvu k předmětným nemovitostem s manželi J. a L. Č., je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, neboť touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolání žalovaného výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalovaný k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 16. června 2014. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu