ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4324.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4324/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Apston Capital Limited , se sídlem Chartered Corporate Services, Taney Hall, Eglinton Terrace, Dundrum, Dublin 14, Irská republika, registrační číslo 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 187/5, o zaplacení částky 500.188,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 582/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2013, č. j. 28 Co 34/2010-427, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.874,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 13. října 2009, č. j. 7 C 582/2004-338, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 778.909,19 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 500.188,53 Kč od 20. června 2003 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 147.545,47 Kč a 22% úroku z prodlení z částky 774.069,19 Kč od 20. června 2003 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 754.453,98 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 500.188,53 Kč od 20. června 2003 do zaplacení (první výrok), změnil jej ve výroku I. co do částky 24.455,21 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku, podal žalovaný dovolání, v němž co do „oprávněnosti“ odkázal na ustanovení §237, §240 a §241a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jako „důvody dovolání“ uvedl „jednání odvolacího soudu v rozporu s vlastním dřívějším rozhodnutím - tj. jednání v přímém rozporu se zásadou předvídatelnosti“ a „provádění podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně soudem odvolacím“. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a žalovanému uložil uhradit náklady dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Absence kterékoliv z uvedených obligatorních náležitostí, která nebyla odstraněna ve lhůtě k podání dovolání, má za následek odmítnutí dovolání pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. k tomu z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci však Nejvyšší soud důvod k odmítnutí dovolání směřujícího proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu pro vady neshledal, neboť v obsahovém vylíčení uplatněného dovolacího důvodu vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vyhovující ustanovení §237 o. s. ř. nalezl. Dovolatel totiž namítá, že odvolací soud se rozsahem dokazování ke zjištění skutečností podstatných pro rozhodnutí, čímž byl dovolatel fakticky zkrácen o možnost odvolání a byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, a rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V tomto rozsahu (a pouze v něm) dovolání splňuje obligatorní náležitosti umožňující posoudit jeho přípustnost. Dovolatelem tvrzený důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatel patrně přehlédl, že obě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí z dřívější úpravy občanského soudního řádu, předcházející úpravě provedené zákonem č. 59/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinným od 1. dubna 2005, jímž byla - mimo jiné - změněna i ustanovení o dokazování a jeho rozsahu v odvolacím řízení v §213 a 213a o. s. ř. oproti úpravě, z nichž vycházela dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Postup odvolacího soudu, který doplnil dokazování k výši úroku z úvěru, je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vycházející z úpravy občanského soudního řádu účinného v době rozhodování odvolacího soudu i soudu prvního stupně v projednávané věci, a to s usnesením ze dne 25. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 5161/2007, a s rozsudkem ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011.
Dovolatel dále pomíjí, že doplněním dokazování odvolací soud nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro správnost právního posouzení věci, neboť se správností závěru, že žalobkyně má právo na úroky z úvěru podle ustanovení §502 obchodního zákoníku, se odvolací soud ztotožnil. Na základě doplnění dokazování však určil výši těchto úroků nižší částkou, než soud prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně proto co do úroku z úvěru potvrdil jen zčásti a ve zbytku jej změnil tak, že žalobu zamítl.
Doplnil-li odvolací soud dokazování k obsahu ručitelského závazku dovolatele ke zjištění, zda ručitelský závazek zajišťoval i poplatky za vedení účtu a poplatky za upomínky, pak v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že tyto nároky žalobkyně nebyly ručitelským závazkem zajištěny. Druhý výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl dovoláním napaden.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že argumentace dovolatele v tom směru, že odvolací soud byl vázán právním názorem vysloveným v jeho předchozím rozhodnutí, kterým původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, je nepřípadná - k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalovaný k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 3. června 2013 (srov. §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu