ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4606.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4606/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalované AŽD Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Žirovnická 2/3146, PSČ 106 17, identifikační číslo osoby 48029483, zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, o zaplacení 6 530 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 33/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2014, č. j. 3 Cmo 458/2013-908, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42 060 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Reginy Soukupové.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č. j. 31 Cm 33/2008-838 (první odstavec výroku), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tak tomu však v souzené věci není, neboť dovolatel žádnou takovou právní otázku nevyjádřil. Dovolatel považuje dovolání s odkazem na §237 o. s. ř. za přípustné, neboť podle jeho přesvědčení nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny v souvislosti s nárokem na zprostředkovatelskou provizi dále uvedené právní otázky. Předně se dovolatel domáhá zodpovězení otázky, zda se při posuzování nároku na zprostředkovatelskou provizi přihlíží ke sjednaným objektivně nesplnitelným podmínkám a pokud tomu tak není, zda se v takovém případě posuzuje nárok na zprostředkovatelskou provizi dle podmínek objektivně splnitelných nebo zda se podmínky pro nárok na zprostředkovatelskou provizi nepoužijí jako celek a nárok na provizi se posoudí dle zákonných ustanovení. Jako druhou předestírá k řešení otázku, zda se v situaci, kdy se některé ze sjednaných podmínek pro nárok na provizi vylučují, přihlíží k podmínkám na provizi, které se nevylučují, nebo zda se nárok na provizi posoudí dle zákonných ustanovení. Jako třetí dovolatel formuluje otázku vzniku právní fikce o splnění podmínky k tíži žalované, jestliže pro nárok na provizi je nutná podmínka, jejíž nesplnění má v konkrétní lhůtě doložit žalovaná, žalovaná však tak neučiní a ani nesdělí, že jí v tom nějaké důvody brání.
Odvolací soud žádnou z otázek formulovaných dovolatelem neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, když při posuzování nároku na zprostředkovatelskou provizi nedospěl k závěru o „objektivně nesplnitelných podmínkách“, resp. o tom, že se „vzájemně vylučují“ a rovněž neměl důvod zabývat se „právní fikcí“ o tom, že podmínka byla splněna. Odvolací soud se podle odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nebylo možné přiznat nárok na zaplacení 247 482 Kč a 369 738 Kč z důvodu, že ohledně těchto částek nebyla prokázána konkrétní smlouva, dle které by byly uvedené částky účtovány, a ani nebylo prokázáno, že by se co do těchto částek žalovaná na úkor firmy Zevyp a.s., právní předchůdkyně žalobce, bezdůvodně obohatila. Žalobnímu nároku na zprostředkovatelskou provizi ve výši 4 522 000 Kč a 1 391 110 Kč dle smlouvy o zprostředkování pak nebylo vyhověno pro neprokázání splnění sjednaných podmínek pro vyplacení těchto částek (dosažení sjednané minimální hodnoty zakázky a plánovaného hrubého zisku) a ani vzniku nároku na odměnu z důvodů upravených v §646 obchodního zákoníku, přičemž rovněž nebylo mezi účastníky platně ujednáno, že k tíži žalované může být nad rámec sjednaných částek účtována daň z přidané hodnoty.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i výroky o nákladech řízení, aniž by však k této části rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 6. října 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. dubna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu