ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4680.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4680/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SOLAR Bohemia s.r.o. , se sídlem ve Starém Jičíně, Pod Hradem 135, PSČ 742 31, identifikační číslo osoby 27802272, zastoupené JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 183/50, proti žalované FitCraft Production a.s. v likvidaci , se sídlem v Krásně nad Bečvou, Zašovská 907, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 25785974, zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, o zaplacení 965 328 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 169/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2014, č. j. 7 Cmo 14/2014-164, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2013, č. j. 41 Cm 169/2010-146, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2013, č. j. 41 Cm 169/2010-146, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2014, č. j. 7 Cmo 14/2014-164, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 101 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Lukáše Stočka.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2013, č. j. 41 Cm 169/2010-146 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Z dovolání žalobkyně se podává, že dovolatelka jím výslovně napadla v záhlaví oba označené rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2013, č. j. 41 Cm 169/2010-146, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – dostupné na jeho webových stránkách). Tak tomu však v souzené věci není, předkládá-li dovolatelka k řešení otázku, zda jí jako kupující byly poskytnuty žalovanou jako prodávající záruky na dodané solární panely, které byly žalovanou uvedeny v tzv. „Produktovém listu“, který byl žalovanou připojen v rámci uzavřené kupní smlouvy. Je tomu tak proto, že odvolací soud tuto otázku – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – neřešil, neboť o tom, že byl vyhotoven a předán „Produktový list“, žádné skutkové zjištění neučinil. Pokud pak dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů o tom, že dopisem ze dne 24. března 2010 od kupní smlouvy neodstoupila, nijak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. a ani nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích (tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení).
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 21. října 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalobkyně zavázána za řízení před odvolacím soudem (31 277,80 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu