ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4898.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4898/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalované I. D. , o zaplacení částky 52 550,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 2014, č. j. 25 Co 81/2014-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. srpna 2013, č. j. 16 C 40/2013-17, kterým Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu o zaplacení částky 52 550,83 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do důvodu na ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (který je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka zakládá přípustnost a důvodnost dovolání na tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nepřipustil provedení důkazu výpisem z účtu, který navrhla až v odvolacím řízení, přestože podle jejího názoru šlo o výjimku z principu neúplné apelace ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výpis z účtu měl prokázat věrohodnost listiny nazvané „historie úvěru“. Důkaz výpisem z účtu proto měl být podle jejího názoru v odvolacím řízení proveden.
Předně se dovolatelka mýlí, dovozuje-li, že soud prvního stupně listinu „historie úvěru“ měl za nevěrohodnou. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že uvedenou listinu nepovažoval za způsobilou prokázat dovolatelkou (žalobkyní) tvrzené skutečnosti, když uzavřel, že je „nedostatečná pro osvědčení, že žalovaná čerpala předmětnou částku“. Taktéž odvolací soud uzavřel, že předmětná listina sice zobrazuje dlužný zůstatek a naběhlé úroky, jak je zřejmě žalobkyně účtuje, není z ní však patrno, kdy a jakým způsobem žalovaná předmětnou částku čerpala.
V rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, na který dovolatelka odkazuje jako na rozhodnutí, od jehož závěrů se odvolací soud odchýlil, Nejvyšší soud uvedl, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které - kdyby byly prokázány - mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně (dovolatelka) v odvolání k nově předkládanému důkazu výpisem z účtu uvedla, že „výše aktuální jistiny v každém jednotlivém dni tak, jak je uvedena v historii úvěru, odpovídá výši jistiny uvedené ve výpisu z účtu. Údaje obsažené v obou těchto dokumentech tedy vzájemně korespondují.“ Je zřejmé, že takové tvrzení a k němu předložený důkaz nesměřují k prokázání věrohodnosti listiny „historie úvěru“, ale ke zjištění skutkového stavu jinak, než jak jej zjistil soud prvního stupně. Nadto - jak bylo uvedeno výše - dovolatelka (žalobkyně) neměla v odvolacím řízení k prokazování věrohodnosti „historie úvěru“ žádný důvod, poněvadž soud prvního stupně považoval tento důkaz za nedostatečný, nikoliv za nevěrohodný.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelkou od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatelka pak zcela pomíjí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala, že umožnila žalované disponovat s kreditní kartou, že ji žalované předala, dále neprokázala, kdy a kde žalovaná platila kartou u obchodníků, resp. kdy vybírala z bankomatů, a takovým důkazem nemůže být ani až v odvolání předložený výpis UH1240257457.txt, neboť jde o listinu, která není srozumitelná a je jen zčásti česky. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. To, že jde o důkaz, který nebyl uplatněn v řízení před soudem prvního stupně, a proto je nepřípustný, odvolací soud zmínil obiter dictum.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedením nových důkazů v odvolacím řízení rovněž zatížil řízení vadou, jež má za následek nesprávné právní posouzení věci, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky o tom, že listina „historie úvěru“ prokazuje existenci dlužné částky a že existence dlužné částky vyplývá rovněž z oznámení o zesplatnění ze dne 20. listopadu 2011 zaslaného žalované do vlastních rukou, včetně jejího popisu, jak měly soudy postupovat při hodnocení jednotlivých předložených důkazů, nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka převážnou část své argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K této argumentaci pak, jako nevýznamné, nelze přihlížet.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu