ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4963.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4963/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalovanému V. H. , o zaplacení částky 31 364,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 EC 2867/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. června 2014, č. j. 17 Co 341/2013-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. února 2013, č. j. 30 EC 2867/2011-32, kterým Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu o zaplacení částky 31 364,40 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do důvodu na ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání v tom, že se odvolací soud v otázce připuštění nových důkazů v odvolacím řízení podle ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 175. Z uvedeného rozhodnutí cituje, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Dovolatelka však přehlíží navazující část odůvodnění uvedeného rozsudku, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním tvrzených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně (dovolatelka) v odvolání namítala, že „tvrzení žalobce nebyla natolik neurčitá a nedostatečná, aby z nich nebylo patrno, čeho se žalobce svou žalobou domáhá. Stejně tak důkazy k těmto tvrzením prokazovaly existenci tvrzených skutečností a bylo z nich patrné, kdy a jak poskytl žalobce žalovanému finanční prostředky.“ Přímo k nově předkládaným důkazům výpisem z úvěrového účtu a „dokladem o čerpání úvěru“ pak argumentuje, že z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že „úvěr byl čerpán dne 31. července 2007 převedením finančních prostředků z účtu č. 216245314/0300 na účet č. 184847424/0300“. Taková tvrzení a k nim předložené důkazy však nesměřují k prokázání věrohodnosti listiny „historie úvěru“, ale ke zjištění skutkového stavu jinak, než jak jej zjistil soud prvního stupně. Pouhé konstatování dovolatelky, že nově navrhované důkazy jsou důkazy ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže uvedený závěr zvrátit.
Nadto dovolatelka svého tvrzeného cíle, tedy prokázání věrohodnosti listiny „historie úvěru“, v odvolacím řízení dosáhla i bez provedení nově navrhovaných důkazů, neboť odvolací soud - přestože provedení nově navrhovaných důkazů nepřipustil - označil důkazní prostředky předložené žalobkyní (dovolatelkou) před soudem prvního stupně za věrohodné, ale nezpůsobilé prokázat tvrzení, že úvěr byl žalovanému poskytnut.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při posouzení připuštění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedením nových důkazů rovněž zatížil řízení vadou, jež má za následek nesprávné právní posouzení věci, jsou tyto námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky v tom smyslu, že existence dlužné částky vyplývá z oznámení o zesplatnění ze dne 28. července 2010 zaslaného žalovanému do vlastních rukou, včetně jejího názoru, jak měly soudy postupovat při hodnocení jednotlivých předložených důkazů, nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka převážnou část své argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, ačkoliv na podkladě této argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K této argumentaci pak, jako nevýznamné, nelze přihlížet.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu