ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5462.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 5462/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SVUS Pharma a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Smetanovo nábřeží 1238/20a, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 46504877, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, proti žalované BRISK Tábor a. s. , se sídlem v Táboře, Vožická 2068, PSČ 390 02, identifikační číslo osoby 47252090, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, PSČ 278 01, o zaplacení částky 4,104.320,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 31/1998, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č. j. 11 Cmo 43/2014-611, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č. j. 11 Cmo 43/2014-611, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. května 2014, č. j. 33 Cm 31/1998-583, schválil smír, jímž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 5,239.322,30 Kč (výrok pod bodem II), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III) a rozhodl, že 80 % ze zaplaceného soudního poplatku se nevrací (výrok pod bodem IV).
Výrok o soudním poplatku soud prvního stupně odůvodnil odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 1485/12 (veřejnosti dostupný na http://nalus.usoud.cz ). Argumentoval, že v době zahájení řízení poplatková úprava vrácení části soudního poplatku v případě schválení smíru neumožňovala.
Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku pod bodem IV potvrdil. Konstatoval, že ustanovení §10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. září 2011, podle něhož soud v případě schválení smíru vrátí soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1000 Kč, bylo do tohoto zákona vloženo zákonem č. 218/2011 Sb., jehož přechodná ustanovení se k otázce vrácení soudního poplatku nevyjadřují. V době zahájení řízení v souzené věci (tj. 18. června 1997) zákon o soudních poplatcích ustanovení o vrácení soudního poplatku v případě schválení soudního smíru neměl, obsahoval však ustanovení §10 odst. 4 (správně §10 odst. 8), podle něhož poplatek nelze vrátit po uplynutí deseti let od konce kalendářního roku, v němž byl zaplacen. Obdobnou úpravu má zákon o soudních poplatcích i v nyní účinném znění, v ustanovení §10 odst. 10, podle jehož druhé věty však lhůta neběží, je-li řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno.
Odvolací soud zdůraznil, že od konce roku 1997, v němž žalobkyně soudní poplatek zaplatila, uběhla doba delší než deset let. Dovodil, že podle úpravy účinné před přijetím zákona č. 218/2011 Sb. desetiletá lhůta uplynula 31. prosince 2007 a v případě aplikace nové úpravy by se tak stalo – po zohlednění doby, po kterou bylo řízení přerušeno - dne 22. ledna 2010. Na základě toho usoudil, že žalobkyně nemůže být úspěšná se svou žádostí o vrácení části soudního poplatku, i kdyby byla v přechodných ustanoveních zákona č. 218/2011 Sb. obsažena úprava týkající se vrácení soudního poplatku. Uzavřel tudíž, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, byť z jiného důvodu, než tento soud uvedl.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dovolací soud dosud neřešil, totiž „zdali má žalobce nárok na vrácení části soudního poplatku v souvislosti s novelizací zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, která byla provedena zákonem č. 218/2011 Sb., v případě, že strany sporu uzavřou smír“, a „zdali je desetiletá doba, po jejímž uplynutí nelze poplatek ani přeplatek na poplatku vrátit podle §10 odst. 10 zákona o soudních poplatcích, v souladu s ústavním pořádkem, zejména v něm zakotveným právem na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod“.
K první z vymezených otázek dovolatelka argumentuje, že absence přechodných ustanovení řešících intertemporalitu vracení soudního poplatku nemůže jít k tíži účastníka řízení, který by měl být možností vrácení alespoň části zaplaceného soudního poplatku ke smírnému řešení sporu motivován. Nevrácení soudního poplatku dovolatelka považuje za rozporné se smyslem a účelem zákona o soudních poplatcích po novelizaci provedené zákonem č. 218/2011 Sb.
Prostřednictvím v pořadí druhé otázky dovolatelka prosazuje názor, že desetiletá lhůta stanovená v §10 odst. 10 zákona o soudních poplatcích (kterou označuje jako dobu promlčecí) je již svou konstrukcí, totiž že plyne od konce kalendářního roku, v němž byl soudní poplatek zaplacen, neústavní, zejména pro rozpor se základním právem na ochranu majetku a pro rozpor s logikou a „celkovým nastavením civilního procesu“. Namítá, že tato konstrukce znevýhodňuje účastníky řízení, která trvají déle než 10 let a jsou ukončena smírně. Poukazuje na to, že i délka řízení může účastníky pohnout k uzavření smíru.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolací soud řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přerušil a v souladu s ustanovením §95 odst. 2 Ústavy České republiky podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 10 zákona o soudních poplatcích. Zároveň požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že žalobkyni se vrací 80 % zaplaceného soudního poplatku.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda se ustanovení §10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., vztahuje i na řízení zahájená přede dnem 1. září 2011, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud tuto otázku neřešil, byť ji zmínil, a na rozdíl od soudu prvního stupně, jak též výslovně zdůraznil, založil potvrzující výrok na jiném důvodu (a toliko na něm), totiž na závěru o tom, že uplynula desetiletá lhůta, jak podle ustanovení §10 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2011, tak podle ustanovení §10 odst. 10 ve znění nynějším. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde uvedená, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Napadené rozhodnutí závisí toliko na řešení druhé z vymezených otázek. Výkladem ustanovení §10 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. srpna 2011, se Nejvyšší soud dosud zabýval toliko v usnesení ze dne 30. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 1774/2013 (přijatém na zasedání jeho občanskoprávního a obchodního kolegia konaném dne 9. dubna 2015 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud dovodil, že lhůta stanovená v §10 odst. 8 zákona o soudních poplatcích je zachována nejen tehdy, byl-li soudní poplatek nebo přeplatek včas skutečně vrácen, ale i v případě, že o tom bylo před uplynutím desetileté prekluzivní lhůty rozhodnuto vykonatelným usnesením, popřípadě že o tom bylo rozhodnuto vykonatelným usnesením na žádost podanou před uplynutím této lhůty. Je zřejmé, že Nejvyšší soud tu řešil jinou otázku, než je ta, kterou vymezuje dovolatelka. Předložená otázka je otázkou v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou a dovolání je tudíž přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §10 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. srpna 2011, poplatek ani přeplatek na poplatku nelze vrátit po uplynutí 10 let od konce kalendářního roku, v němž byl zaplacen.
Podle ustanovení §10 odst. 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. září 2011 (ve znění účinném do 31. prosince 2012 šlo o odstavec 9), poplatek ani přeplatek na poplatku nelze vrátit po uplynutí 10 let od konce kalendářního roku, v němž byl zaplacen. Lhůta neběží, je-li řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno.
Ústavní soud vyložil, že je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Zdůraznil, že soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášený pod č. 63/1997 Sb.). Již ve stanovisku pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, pak Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti, jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O případ, kdy lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací, jde též v souzené věci.
Důvodová zpráva k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ke smyslu ustanovení §10 odst. 8 (ve znění pozdějších předpisů §10 odst. 10) mlčí a ničeho nelze v tomto ohledu nalézt ani v důvodové zprávě k zákonu č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tedy k právnímu předpisu, jímž bylo vykládané ustanovení novelizováno. K poznatku o smyslu uvedeného ustanovení bude proto třeba se dobrat jinou cestou.
Lhůta, po jejímž uplynutí nelze soudní poplatek ani přeplatek na soudním poplatku vrátit, není oproti názoru dovolatelky lhůtou (dobou) promlčecí, nýbrž prekluzivní neboli propadnou (srov. k tomu mutatis mutandis např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 316/96, uveřejněného v časopise Právní rozhledy, sešit č. 3, ročník 1998, s. 139, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1438/96, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 7, ročník 1998, s. 176, jakož nakonec i shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1774/2013). Prekluzí (na rozdíl od promlčení) právo zaniká. Zánik práva prekluzí je důsledkem dvou právních skutečností – uplynutí času (tj. prekluzivní lhůty) a opomenutí právo uplatnit (tj. omisivního právního úkonu oprávněného) [srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 852/2000, uveřejněného pod číslem 47/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1928/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 3303].
P rekluze (stejně jako promlčení) představuje jeden z klíčových právních následků marného uplynutí času v právu . Smyslem prekluze (stejně jako promlčení) je jednak přispívat k právní jistotě účastníků právních vztahů, jednak stimulovat věřitele k včasnému uplatnění jeho práv (srov. k tomu v právní doktríně Eliáš, K. in Knappová, M., Tégl, P. a Eliáš, K. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde 2008, s. 408 a násl., a v rozhodovací praxi soudů nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. III. ÚS 158/99, uveřejněný pod číslem 68/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 1 Afs 15/2009, uveřejněný pod číslem 1837/2009 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Časově neomezené trvání určitých majetkových práv (popř. jejich časově neomezená vymahatelnost) by bylo spojeno s výrazně negativními důsledky (zejména po dlouhou dobu přetrvávající právní nejistotou a problematickým dokazováním v důsledku velkého časového odstupu).
To, co platí pro prekluzi obecně, platí též pro prekluzi upravenou v ustanovení §10 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. srpna 2011, resp. v ustanovení §10 odst. 10 tohoto zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „§10 odst. 10“). Smyslem tohoto ustanovení (účelem lhůty jím stanovené) je zamezit tomu, aby právo účastníka řízení na vrácení soudního poplatku či přeplatku soudního poplatku trvalo po neomezenou dobu; chce-li účastník zabránit tomu, aby toto jeho právo uplynutím času zaniklo, musí je v této lhůtě uplatnit (srov. k tomu závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1774/2013).
Výklad přijatý odvolacím soudem, vycházející mechanicky, bez dalšího, toliko z doslovného znění ustanovení §10 odst. 10 zákona o soudních poplatcích, je se smyslem a účelem tohoto ustanovení ve zjevném rozporu. V pojetí odvolacího soudu by totiž právo účastníka řízení na vrácení soudního poplatku zaniklo prekluzí, aniž vůbec vzniklo, resp. řečeno jinak, prekluzivní lhůta k uplatnění práva by uplynula dříve, než vzniklo právo, k jehož uplatnění je stanovena.
K základním právní principům imanentním právnímu řádu materiálního právního státu náleží obecný princip spravedlnosti [spravedlnost má být podstatou práva, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7381, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009] a princip rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, vylučující takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3469/2010, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V konfrontaci s těmito principy právní posouzení odvolacího soudu neobstojí.
Doslovné znění ustanovení §10 odst. 10 zákona o soudních poplatcích vychází - z pohledu smyslu tohoto ustanovení - z nevysloveného předpokladu, že tu počátkem kalendářního roku následujícího poté, co byl soudní poplatek zaplacen, již nárok na jeho vrácení, popř. na vrácení jeho přeplatku byl (protože jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen, či na poplatku bylo zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, popřípadě poplatek byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu nebo nesprávného rozhodnutí soudu, kterým byla tato povinnost uložena, srov. §10 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích). Ve vztahu k nárokům na vrácení poplatku, které nevznikly přímo ze zákona, nýbrž až v průběhu řízení na základě rozhodnutí procesního soudu, je doslovné znění ustanovení §10 odst. 10 zákona o soudních poplatcích v rozporu s jeho smyslem a účelem a je na místě upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Lze přitom poznamenat, že z doslovného znění tohoto ustanovení při jeho výkladu Nejvyšší soud nevycházel již ve shora citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 1774/2013 .
Smyslu ustanovení §10 odst. 10 zákona o soudních poplatcích odpovídá takový výklad, že soudní poplatek, na jehož vrácení vznikl nárok později než v kalendářním roce, v němž byl zaplacen, nelze vrátit po uplynutí 10 let od konce kalendářního roku, v němž vznikl nárok na jeho vrácení.
Z výsledků dovolacího přezkumu vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolání je tudíž nejen přípustné, nýbrž též důvodné.
Pro změnu napadeného rozhodnutí však podmínky nejsou; bude třeba se vypořádat ještě s otázkou, kterou odvolací soud neřešil, totiž zda se ustanovení §10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., vztahuje i na řízení zahájená přede dnem 1. září 2011.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu