ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.569.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 569/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Pražská energetika, a. s. , se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4, PSČ 100 05, identifikační číslo osoby 60193913, proti žalované „STAVREMO s. r. o.“ v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Podbělohorská 739, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 61246034, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, PSČ 110 00, o zaplacení částky 133 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 137/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 2 Cmo 17/2013-213, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 2 Cmo 17/2013-213, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 36 Cm 137/2007-204, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 36 Cm 137/2007-204, jímž Městský soud v Praze nepřiznal žalované osvobození od soudního poplatku za odvolání. Poplatková povinnost ve výši 6 660 Kč vznikla žalované podáním odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 36 Cm 137/2007-178, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 133 281 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná v letech 2009, 2010 a 2011 nevyvíjela žádnou hospodářskou činnost, nemá žádný majetek a její závazky vůči různým subjektům činí cca 1,3 mil. Kč. Souhlasně se soudem prvního stupně zdůraznil, že žalovaná netvrdila ani neprokazovala žádnou objektivní příčinu vzniku a trvání své nepříznivé finanční situace, a ztotožnil se s jeho názorem, že špatná hospodářská situace žalované, která vychází z jejího podnikatelského neúspěchu, by měla být zahrnuta do podnikatelského rizika a neměla by být přenášena na stát, potažmo na daňové poplatníky. Argumentoval, že žalovaná je stále podnikatelem a bylo její povinností vytvořit si přiměřenou finanční rezervu pro případné uplatňování svých práv u soudu. Závěrem poukázal na výši vyměřeného soudního poplatku a vyjádřil přesvědčení, že je v silách žalované takový poplatek i přes nepříznivou finanční situaci zaplatit.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „nadto“ obdobné případy byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.
Dovolatelka zpochybňuje správnost právního názoru vysloveného odvolacím soudem a argumentuje ve prospěch závěru, že se na ni osvobození od soudních poplatků vztahuje. Vytýká též soudům, že ji nevyzvaly k prokázání příčin její situace. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda a z jakých důvodů lze odepřít osvobození od soudního poplatku žadateli, který je podnikatelem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S takovýmto závěrem o přípustnosti dovolání se pak nutně pojí též dovození jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
K otázce, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát, se Nejvyšší soud vyjádřil již uveřejněním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/1998. V důvodech tohoto rozhodnutí je posouzen jako nesprávný (z ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. nevyplývající) názor, podle něhož žalobce jako podnikatel nese podnikatelské riziko, a protože předmět řízení souvisí s jeho podnikatelskou činností, již proto není dán důvod k jeho osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud pak vyložil ve svém usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě – podnikateli a že při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko).
Je bez dalšího zřejmé, že důvody, pro něž odvolací soud nevyhověl žádosti dovolatelky o osvobození od soudních poplatků, ve světle uvedených judikatorních závěrů vykládajících ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. neobstojí.
Předpoklady pro změnu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. v souzené věci dány nejsou, Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu