ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1113.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1113/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. E. , zastoupeného Mgr. et Bc. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem Praha, Bryksova 818/48, proti žalovanému O. Š. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení 2.550.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 179/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014, č. j. 19 Co 92/2014-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 20. 12. 2013, č. j. 7 C 179/2008-337, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 2.550.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, č. j. 19 Co 92/2014-379, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. jej změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“… a dále v tom, dovolací soud „v kontextu s hodnocením svědeckých výpovědí o událostech, které se odehrály před mnoha lety“, dosud neřešil otázku kolize zásady volného hodnocení důkazů se zásadou, že odborné otázky přísluší hodnotit odborníkům, zejména znalcům.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (tak jako v posuzovaném případě), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Tyto údaje se však z obsahu dovolání nepodávají. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Rovněž tyto údaje v dovolání chybí.
Žalovaný k dovolacímu přezkumu předkládá otázku „kolize zásady volného hodnocení důkazů se zásadou, že odborné otázky - věrohodnost svědků - přísluší hodnotit odborníkům, zejména znalcům“, s níž spojuje přípustnost dovolání, neboť podle jeho přesvědčení nebyla dosud dovolacím soudem řešena; takto nastolená otázka však nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Jádrem argumentace žalovaného je totiž primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci, a to, že potřeboval půjčku k podpoře svého podnikání, že mu žalobce poskytl finanční obnos a že takovou částkou disponoval. Žalovaný přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Posouzení věrohodnosti důkazu je součástí procesu hodnocení provedených důkazů soudem, jímž se rozumí myšlenková činnost, kterou soud přisuzuje jednotlivým důkazům (tedy i znaleckým posudkům) v jejich vzájemné souvislosti hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě jako v daném případě věrohodnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 odo 388/2001, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 854/2009, nebo ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. dubna 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu