ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1290.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1290/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobkyně BODINGER s. r. o. se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Tyršova 1832/9, identifikační číslo: 286 43 127, zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1364/20, proti žalovanému Ing. I. S., Ph.D., MBA, zastoupenému JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Dlouhá 53/6, o zaplacení 122.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 140 C 91/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2014, č. j. 11 Co 447/2014-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.599,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dalily Pelechové, advokátky se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1364/20.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 11 Co 447/2014-74, potvrdil rozsudek Okresní soud ve Frýdku - Místku ze dne 29. 4. 2014, č. j. 140 C 91/2013-33, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 122.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a změnil jej v nákladovém výroku; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
V dané věci se žalovaný k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vyslovil jen tak, že je přípustné „s odkazem na §237 o. s. ř., kdy dle jeho názoru by měla být procesněprávní otázka posouzena odlišně od jejího výkladu odvolacím soudem“. Tím ovšem zákonnému požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál.
Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 NSČR 2/2015, vysvětlil, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé vymezení jeho přípustnosti, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Jen jako obiter dictum lze uvést, že otázku, zda lze vykládat omluvu nepřítomnosti účastníka u jednání i jako žádost o jeho odročení, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, a ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněná pod čísly 38/2000 a 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, či usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1994/2009). Obdobně tomu je i s řešením otázky způsobu doručování soudních písemností (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11.2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, a jeho rozsudek ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu