ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1556.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1556/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce F. K. , zastoupeného JUDr. Drahomírem Krátkým, advokátem se sídlem Prostějov, Poděbradovo nám. 1374/8a, proti žalovaným 1) S. K. a 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Miroslavou Ohlídalovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Žižkovo nám. 134/19, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 94/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, č. j. 17 Co 3/2014-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, č. j. 7 C 94/2012-106, zamítl žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 18. 1. 2012 uzavřené mezi žalovanými (výrok I.), zamítl žalobu o „uložení povinnosti žalovanému 1) vrátit žalobci dar, tzn. dům č.p. na pozemku parc.č. 1136, objekt č.e., rod.rekr. na pozemku parc.č. 1137, pozemek parc.č. 1136 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc.č. 1138 - trvalý travní porost, pozemek parc.č. 1139 - ostatní plocha, pozemek parc.č. 1140 - trvalý travní porost, pozemek parc.č. 1142 - ostatní plocha, vše zapsané na LV č. 486 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, pro katastrální území K., obec K., část obce K., okr. P.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2014, č. j. 17 Co 3/2014-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Spatřuje-li žalobce přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, a ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005), musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen, a která byla odchylně řešena v judikatuře dovolacího soudu označené dovolatelem.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobcovy výzvy směřující k vrácení daru žalovaným ze dne 19. 1. 2012 a ze dne 18. 1. 2012 nejsou pro neurčitost platnými právními úkony ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a ani žaloba podaná dne 28. 3. 2012 neobsahuje hmotněprávní úkon (tj. jednostranný právní úkon dárce adresovaný obdarovanému), jenž by splňoval požadavek určitosti (tj. vylíčení konkrétního jednání žalovaného hrubě porušující dobré mravy vůči žalobci). Nebyl tak splněn jeden ze zákonných předpokladů pro vznik práva dárce domáhat se vrácení daru obdarovaným ve smyslu §630 obč. zák.; nemohly proto nastat zamýšlené právní účinky jednostranného právního úkonu dárce - zrušení darovací smlouvy a obnovení vlastnického práva dárce ex nunc. Navíc odvolací soud vyjádřil právní názor, že žaloba, jíž se žalobce domáhá „vrácení daru“, nemůže být již vzhledem k formulaci žalobního petitu úspěšná.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce sice zpochybňuje správnost závěru, že jeho jednostranným právním úkonem směřujícím k vrácení daru adresovaným žalovanému nedošlo ke zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnického práva k nemovitostem, avšak (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) činí tak procesně neregulérním způsobem. Jeho námitky totiž primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci. Žalobce na podkladě vlastní verze skutku, že žalovaného pro jeho konkrétní - dobré mravy hrubě porušující - chování opakovaně ústně vyzýval k vrácení darovaných nemovitostí a že tak učinil ještě před tím, než je žalovaný daroval žalované, prosazuje oproti odvolacímu soudu právní názor, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. Pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k řečenému nemůže být napadené rozhodnutí, jež je založeno na závěru o chybějící platné výzvě k vrácení daru, v rozporu s označenými rozhodnutími dovolacího soudu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 1. dubna 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu