ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1600.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1600/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce T. L. , zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchodní 346, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 13/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č.j. 69 Co 254/2014-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.600,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Benjamina Zollmanna, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce, které směřuje (hodnoceno podle obsahu) proti v záhlaví citovanému rozhodnutí v části, jíž městský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2014, č.j. 46 C 13/2012-91, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“), přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládají výhrady dovolatele, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, že jde o zjevné zneužití práva vedoucí k velmi citelné a očividné nespravedlnosti, a že do právní moci rozsudku, kterým byl žalovaný určen vlastníkem nemovitostí, „byl v přesvědčení“ , že jeho nárok z půjčky je uspokojen, jelikož byl veden v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, které měly z vůle smluvních stran sloužit k umoření půjčky. Opačný závěr odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci. Dovolací soud zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009). Odvolací soud nepochybil, zohlednil-li k tíži žalobce, že při vědomí okolností uzavření kupní smlouvy (která představovala tzv. propadnou zástavu) tvrzený nárok na vrácení půjčky včas neuplatnil a pasívně vyčkával výsledek sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, které s ohledem na absolutní neplatnost kupní smlouvy nikdy nenabyl. Tvrzené přesvědčení o splnění nároku z půjčky nesvědčí žalobci ku prospěchu; ani zde nelze přehlédnout, že do katastru nemovitostí byl jako vlastník zapsán na základě neplatné kupní smlouvy – propadné zástavy, jejichž uzavírání pro něj bylo podle jeho vyjádření běžnou praxí. Odlišné řešení nastolené otázky v „souvisejícím“ řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 C 38/2009 samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Další otázkou předestřenou v dovolání, zda je s ohledem na neplatnost kupní smlouvy neplatná i smlouva o půjčce, není třeba se zabývat, neboť žalobce netvrdí, že by jím prosazované kladné řešení uvedené otázky bylo způsobilé zvrátit závěr o promlčení žalobou uplatněného práva. Tvrzení, že v případě neplatnosti smlouvy o půjčce „fakticky ... za předmětné nemovitosti zaplatil“ částku 5.000.000,- Kč, je v rozporu se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Logiku postrádají výhrady, jimiž dovolatel na jedné straně prosazuje, že smlouva o půjčce je neplatná, a na straně druhé se domáhá uplatnění „nadřazenější“ zásady pacta sunt servanda. Konečně odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012, je nepřípadný, neboť v tam souzené věci dovolací soud závěr o neplatnosti smluv nepřezkoumával.
Vytýká-li dovolatel soudům obou stupňů, že jej nepoučily podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., jedná se o výhradu, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. června 2015
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu