ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1852.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1852/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce Z. P. , zastoupeného Mgr. Markem Vlkem, advokátem se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 871/17, proti žalovaným 1) E. H. , a 2) J. H. , zastoupeným Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 170/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2014, č. j. 11 Co 161/2014-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vlka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. října 2013, č. j. 11 C 170/2011-106, výrokem I. určil, že žalobce je vlastníkem ¼ nemovitostí, jež byla dříve ve vlastnictví žalovaného J. H., a to stavby čp. nacházející se na parcele č. 1019, stavby bez čísla popisného nebo evidenčního nacházející se na parcele č. 1233, pozemků č. 1019, č. 1233, č. 16 a č. 17/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 1104 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, pro katastrální území K. p. L. H., obec K., výrokem II. určil, že žalobce je vlastníkem ¼ týchž nemovitostí, jež byla dříve ve vlastnictví žalované E. H., výrokem III. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaní vyklidili předmětné nemovitosti do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků; usnesením ze dne 29. května 2014, č. j. 11 C 170/2011-147, pak doplnil svůj rozsudek o výrok o nákladech řízení státu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 11 Co 161/2014-175, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a II. pouze tak, že tyto výroky přeformuloval; dále jej změnil ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť žalovaní v něm nevymezili, v čem spatřují jeho přípustnost.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalovaných shora uvedený postulát nesplňuje pravděpodobně proto, že přípustnost je v něm zdůvodněna odkazem na §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (tedy odkazem na v době podání dovolání již neúčinný občanský soudní řád). Dovolatelé nespecifikují, a to ani v doplnění dovolání, kterým pouze opravili označení příslušných ustanovení občanského soudního řádu, a k jehož obsahu již navíc nelze přihlédnout, neboť bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. mají za splněné. Absence údaje o tom, v čem podle žalovaných spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec řečeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že většina dovolacích námitek (že v řízení nebyly dostatečně prokázány jejich jednotlivé počiny, resp. zásahy, které jim žalobce vytýkal, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, jak se vůči nim žalobce choval, že náležitě nebyly zohledněny skutečnosti, které vedly ke změnám vlastnických a užívacích práv k předmětným nemovitostem) ani nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu, který je vymezen v §241a odst. 1 o. s. ř. Směřují totiž primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a proti jeho hodnocení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihují ani výhrady žalovaných vůči odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (že ze zjištění odvolacího soudu není možné „vyčíst“, jaké jejich jednání je považováno za hrubé porušení dobrých mravů).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu