ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1895.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1895/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce MUDr. Z. T., zastoupeného Mgr. Alešem Dvorským, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 C 1044/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. října 2014, č. j. 54 Co 287/2014-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 4. prosince 2013, č. j. 13 C 1044/2011-112, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč „se zákonným úrokem z prodlení“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudek ze dne 27. června 2012, č. j. 13 C 1044/2011-66, Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 3. června 2013, č. j. 54 Co 1055/2012-91, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 54 Co 287/2014-136, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v části, jíž byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 90.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 240.000,- Kč za dobu od 23. 6. 2011 do 20. 9. 2011 a z částky 90.000,- Kč za dobu od 21. 9. 2011 do zaplacení, potvrdil, a ve zbývající části změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 210.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 150.000,- Kč za dobu od 21. 9. 2011 do 13. 11. 2011 a z částky 210.000,- Kč za dobu od 14. 11. 2011 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Každé podání - tudíž i dovolání - je nutno hodnotit podle obsahu. Hodnoceno podle tohoto kritéria, podala žalovaná dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud (v její neprospěch) změnil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná sice ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. a namítá , že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení otázky půjčky a daru, jakož i bezdůvodného obohacení“ a že „otázka stanovení výše spotřebované části věci při aplikaci bezdůvodného obohacení nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena“, z obsahu dovolání se však podává, že její dovolací námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž žalovaná v prvé řadě prosazuje, že v řízení prokázala, že ji žalobce finanční částky 240.000,- Kč a 60.000,- Kč v době trvání jejich známosti daroval, tedy poukázal na její bankovní účet s úmyslem nepožadovat je zpět, přičemž ona uvedené částky jako dar přijala a použila na předem dohodnutý účel (zakoupení osobního automobilu, s nímž dojížděla za žalobcem, a na úhradu nájemného za svou provozovnu). Stejně tak bylo podle názoru žalované v řízení zjištěno, že žalobce v době předávání peněz věděl, že ona částku 60.000,- Kč použije na úhradu svého dluhu a že není schopna mu ji vrátit. Dále žalovaná namítá, že i kdyby nebyla v řízení prokázána existence půjčky, pochybil odvolací soud při vyčíslení bezdůvodného obohacení, kterého se jí na úkor žalobce mělo dostat, resp. nesprávně stanovil výši „spotřebované části plnění“; nepřiléhavě totiž na danou věc použil závěry, které ve svém rozhodnutí sp. zn. 27 (správně 28) Cdo 2716/2008 přijal ve skutkově odlišné věci (stran nákladů společného bydlení) Nejvyšší soud. Všechny uvedené námitky jsou námitkami skutkového charakteru a nepředstavují uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Jinak řečeno, správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní; skutkový základ sporu totiž nelze s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Pokud žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vycházely z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jí předestřené skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci a námitku, že „ odvolací soud posoudil otázky půjčky a daru, jakož i bezdůvodného obohacení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu “, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001 (v dovolání označeným jako „ stanovisko NS ČR - C 981 “), zakládá na vlastní skutkové verzi.
Výhrady žalované vůči procesnímu postupu odvolacího soudu a kvalitě písemného vyhotovení napadeného rozsudku, kdy prosazuje, že „ odvolací soud bez řádného odůvodnění a bez uvedení právního důvodu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení částky 60.000,- Kč “ a že „ petit lze považovat zčásti za neurčitý “, nelze podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v §237 o. s. ř. (nejde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu výkladu či aplikace procesních norem); protože dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se těmito námitkami nezabýval (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu