ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1921.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1921/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 2722, identifikační číslo 284 57 102, proti žalovanému T. H. , zastoupenému JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 678, o zaplacení 6.823.976,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 126/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co 336/2014-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 24 C 126/2013-98, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6.823.976,60 Kč a nahradit jí náklady řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co 336/2014-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje, neboť přípustnost je v něm zdůvodněna odkazem na §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (tedy odkazem na v době podání dovolání již neúčinný občanský soudní řád); žalovaný v dovolání kritizuje procesní postup soudů, aniž přitom specifikuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. (tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013) má za splněné. Absence údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec své přezkumné činnosti považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že - i kdyby odhlédl od nesprávné právní kvalifikace přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. - za řádně uplatněný důvod přípustnosti dovolání nelze považovat tvrzení dovolatele, že „sám odvolací soud konstatuje, že z dostupné judikatury nezjistil případ, který by byl skutkově obdobný předmětnému“ . Snaží-li se tím snad namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, činí tak procesně neregulérním způsobem (výhradně skutkovými námitkami), neboť odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem zjištěným skutečnostem (konkrétně, že žalovaný nebyl v žádném faktickém vztahu se společností H POWER s. r. o.), že se náležitě nezabýval výpovědí svědkyně H., a že některým zjištěním (o výhružkách žalobkyně) nepřikládal dostatečnou váhu. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (že ručitelské prohlášení žalovaného je platným právním úkonem), je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace nevystihuje jediný přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Řečeno jinak, není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (že žalovaný podepsal ručitelské prohlášení pod psychickým nátlakem a vlivem výhružek žalobkyně a pod pohrůžkou fyzického násilí), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Rovněž je namístě připomenout, že nelze spravedlivě požadovat, aby Nejvyšší soud zaujal stanovisko ke každé konkrétní skutkové podstatě nesvobodného právního úkonu, když jeho judikatura konkretizující náležitosti (ne)svobodného právního úkonu je zcela vyčerpávající (viz rozhodnutí, na která ve svém rozhodnutí odkazoval odvolací soud a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 216/2001, ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1198/2003, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013) a dopadá i na danou věc.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu