ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2273.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2273/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce P. P., zastoupeného Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem Vsetín, Horní náměstí 12, proti žalovanému K. Ch., zastoupenému JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 1101, o 90.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 33/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2014, č. j. 57 Co 484/2014-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Lazarose Dimitriadise, advokáta se sídlem Vsetín, Horní náměstí 12.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 7. 2. 2014, č. j. 120 C 33/2011-62, zamítl žalobu o zaplacení 90.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 57 Co 484/2014-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 90.000,- Kč a náhradu nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné „podle §237 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené pravomocné rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud změnil podstatným způsobem rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 2. 2014, čj. 120C 33/2011- 62, kterým tento soud zamítl žalobu žalobce z důvodu, že žalobce neprokázal, jakým způsobem měl žalovaný převzít částku 90.000,- Kč.“ Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalobce neprokázal uzavření smlouvy o půjčce ani poskytnutí finančních prostředků žalovanému.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3992/2014, jež obstálo v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/2015). Spatřuje-li žalovaný přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Žádný z těchto údajů se však z obsahu dovolání nepodává. Skutečnost, že odvolací soud napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže sama o sobě přípustnost dovolání založit.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalovaný včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nadto se sluší ještě uvést, že žalovaný podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu totiž pouze vytýká nesprávnost skutkových závěrů, že žalobce prokázal uzavření smlouvy o půjčce v ústní formě a předání peněžních prostředků. Vlastním hodnocením provedených důkazů prosazuje opak. Zpochybněním právního posouzení věci není, vychází-li z jiného skutkového stavu. Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná a v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani výtka žalovaného, že soud neprovedl jím navržený důkaz, neboť touto námitkou nenapadá žádný z právních závěrů odvolacího soudu vyplývajících z hmotného nebo procesního práva, na nichž je rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud může přihlédnout pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu