ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2472.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2472/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. D. , zastoupené JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, proti žalovanému E. D. , zastoupenému JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, o 66.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 3/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, č.j. 17 Co 498/2013-88, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.040,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Krejčího, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, č.j. 14 C 3/2013-59, Okresní soud v Prostějově (mimo jiné) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 96.000,- Kč s 7,5 % úroky z prodlení ročně od 4. 6. 2013 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně uzavřeli účastníci platnou smlouvu o důchodu (§842 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), jejíž povaha (doživotní plnění renty) vylučuje, aby byla ve smyslu §582 odst. 1 obč. zák. jednostranně vypovězena.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č.j. 17 Co 498/2013-88, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v rozsahu 66.000,- Kč s 7,5 % úroky z prodlení ročně od 4. 6. 2013 do zaplacení zamítl, a ve zbytku věci samé (co do 30.000,- Kč s příslušenstvím) včetně výroku o nákladech řízení je potvrdil; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že smlouva o důchodu, kterou účastníci uzavřeli 23. 10. 2001, je platným právním úkonem, který založil závazkový vztah na dobu neurčitou (právo na výplatu důchodu je vázáno na skutečnost, která není přesně časově vymezena). V takovém případě nejde o smlouvu nevypověditelnou, neboť žádné ustanovení zákona užití §582 odst. 1 obč. zák. v případě smlouvy o důchodu nevylučuje. Práva a povinnosti ze smlouvy o důchodu zanikly k 31. 3. 2011, kdy uplynula výpovědní lhůta (výpověď žalovaného ze 17. 11. 2010 byla žalobkyni doručena 19. 11. 2010); žalobkyni proto náleží důchod pouze za dobu od června 2010 do března 2011, tj. 3.000,- Kč za deset měsíců (30.000,- Kč).
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním. Oponuje právnímu názoru, podle něhož lze smlouvu o důchodu, byť sjednanou na dobu, po kterou není jisté, jak dlouho bude plněno (v dané věci po dobu trvání invalidity), ukončit výpovědí jedním z účastníků bez udání důvodu s tím, že závazek povinného zaniká bez dalšího uplynutím výpovědní lhůty podle §582 odst. 1 obč. zák. Má za to, že soud musí zjistit, zda vůbec a jaké jsou důvody pro výpověď, a posoudit zda výpověď není (absolutně) neplatným právním úkonem proto, že svým obsahem nebo účelem obchází zákon nebo se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.), popř. zda podání výpovědi není zneužitím výkonu práva, které nepožívá soudní ochrany (§3 odst. 1 obč. zák.). „Výpověď smlouvy o důchodu by snad obstála, kdyby jejím důvodem byly skutečnosti prokazující, že se žalovaný nachází ve stavu nouze či žije na hranicích bídy a placení důchodu by jeho osobu a osoby jemu blízké stavělo na hranici nouze nebo pokud by se žalobkyně vůči žalovanému dopustila jednání vykazující známky trestného činu, přečinu, snad přestupku podle intenzity protiprávního jednání.“ Navrhla, aby dovolací soud v napadené části rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se s právními závěry odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“/), konkrétně otázky zániku smlouvy o důchodu výpovědí (§582 odst. 1, §842 obč. zák.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí (§582 odst. 1 obč. zák.). Podle ustanovení §582 odst. 2 obč. zák. je však výpověď neúčinná ohledně závazku zdržet se určité činnosti, jestliže z jeho povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že závazek je časově neomezen.
Podle ustanovení §842 obč. zák. se smlouvou o důchodu zakládá někomu na doživotně nebo na jinak stanovenou dobu neurčitého trvání právo na vyplácení určitého důchodu.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 23. 10. 2001 smlouvu, jíž se žalovaný zavázal poskytovat žalobkyni po rozvodu manželství (rozsudek z 28. 11. 2001, sp. zn. 8 C 236/2001, jímž Okresní soud v Prostějově manželství účastníků rozvedl, nabyl 3. 12. 2001 právní moci) důchod ve výši 3.000,- Kč měsíčně ( „k 15-tému dni běžného měsíce“ ), a to „po celou dobu, kdy bude oprávněná z důvodu své zdravotní indispozice pobírat přiznaný invalidní důchod“ . Žalobkyně je podle rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Prostějově ze 7. 7. 1994 invalidní osoba. Smlouvu žalovaný vypověděl dopisem ze 17. 11. 2010, který byl žalobkyni doručen 19. 11. 2010. Měsícem dubnem 2010 počínaje žalovaný sjednané částky neplatil.
Smlouva o důchodu zakládá závazkový právní vztah, jehož obsahem je povinnost zavázané osoby k opakujícímu se peněžitému plnění ve formě pravidelných splátek a právo oprávněné osoby na sjednané peněžité plnění. Obecně platí, že smlouva je sjednána na dobu neurčitou, není-li předem stanovena doba, po kterou trvá její účinnost. Z hlediska §582 odst. 1 obč. zák. to znamená, že smlouva na dobu určitou, již vypovědět nelze, může mít dobu, po kterou trvají její účinky, specifikovánu nejen datem, počtem dnů nebo let, ale i jiným údajem dostatečně časově určitelným. Výplata důchodu (renty) je pojmově spjata s právem na doživotní plnění oprávněné fyzické osobě, popř. s takovým vymezením doby plnění, které se vyznačuje časovou neurčitostí (je omezena skutečností, o které se neví, zda a kdy nastane). Výpověď – jednostranný právní úkon účastníka závazkového právního vztahu – má za následek zánik všech do té doby existujících práv a povinností, jež jsou obsahem právního vztahu založeného smlouvou, a to uplynutím výpovědní lhůty; souhlasu druhé strany k zániku závazku není třeba. Práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají zpětně, ale až účinností výpovědi ( ex nunc ). Výpověď se stává perfektní okamžikem, kdy se dostane do sféry dispozice druhé smluvní strany, a účinnosti nabývá – jak již bylo shora řečeno – uplynutím výpovědní lhůty, která činí tři měsíce ke konci kalendářního čtvrtletí. Ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. se však neuplatní, jestliže zákon výslovně upravuje právo výpovědi smlouvy určitého typu (tzv. pojmenované smlouvy) nebo jestliže účastníci ve smlouvě dohodli jiný způsob výpovědi (např. stanovili výpovědní důvody, délku výpovědní lhůty apod.). Zatímco výpověď některých smluv je vázána jen na určité v zákoně uvedené důvody, výpověď podle §582 odst. 1 obč. zák. nemusí být dána z nějakého konkrétního důvodu.
V souzené věci smlouva o důchodu z 23. 10. 2001 založila závazkový právní vztah, jehož předmětem je závazek k opakované aktivní činnosti (placení důchodu ve formě měsíčních dávek), na dobu časově ohraničenou skutečností, o níž není jisté, zda a kdy nastane, tj. na dobu neurčitého trvání práva ve smyslu §842 obč. zák.; takové vymezení doby trvání právního vztahu odpovídá „neurčitosti“ podle §582 odst. 1 obč. zák. Protože ustanovení §842 a násl. obč. zák. neobsahují zvláštní úpravu týkající se výpovědi smlouvy o důchodu a protože si účastníci ve smlouvě podmínky výpovědi nesjednali, ačkoli tak učinit mohli (srov. §2 odst. 3 obč. zák.), je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož jde o smlouvu jednostranně vypověditelnou „ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí“ . Námitka, že účinnost výpovědi je závislá na tom, zda se oproti době, kdy byl závazkový právní vztah založen, podstatně změnily okolnosti na straně účastníků, neobstojí; výpověď totiž – jak bylo řečeno shora – nemusí být odůvodněna.
K námitce, že se odvolací soud nezabýval platností výpovědi ze 17. 11. 2010, je třeba uvést následující. Výpověď žalovaného by mohla být neplatným právním úkonem, pokud by svým obsahem nebo účelem obcházela zákon nebo pokud by se příčila dobrým mravům (§39 obč. zák.), popř. výkon práva vypovědět smlouvu by mohl být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat neplatnost právního úkonu, popř. rozpor výkonu práva s dobrými mravy, však žalobkyně netvrdila a takové skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2009, usnesení Nejvyššího soudu z 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 581/2008, a usnesení Nejvyššího soudu z 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 186/2011).
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud ve shodě s tím, co je uvedeno shora; protože dovolatelka nevytýkala, že řízení je postiženo vadami vymezenými v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – její dovolání zamítl (§243d písm. a/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 3.740,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu