ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2661.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2661/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně RWE Energie, s.r.o. se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, identifikační číslo osoby 499 03 209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8 (adresa pro doručování: Varenská Office Center, Varenská 51/2723, Ostrava - Moravská Ostava), proti žalované L. S. , zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M., advokátem se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, o zaplacení 14.854,25 Kč a příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 370/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č. j. 30 Co 234/2014-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.420,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Kamily Stypy, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 17. března 2014, č. j. 5 C 370/2013-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částky 3.704,68 Kč a 11.149,57 Kč, obě se zde specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8.060,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 30 Co 234/2014-63, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku I. o lhůtě k plnění a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání odůvodnila žalovaná tím, že „ odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99 “. Při podrobné rekapitulaci svého chování před podáním žaloby prosazuje, že soudy jí měly - s přihlédnutím k okolnostem případu (její snaze dluh splnit) a při zohlednění jejích poměrů (jako samoživitelka nezletilého dítěte je odkázána pouze na dávky hmotné nouze) - prodloužit lhůtu ke splnění uložené povinnosti, resp. měly jí umožnit, aby tuto povinnost splnila v pravidelných měsíčních splátkách. Zpochybňuje tedy aplikaci ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. Má rovněž za to, že uzavřela-li s žalobkyní splátkový kalendář a snažila se svému závazku dostát, nelze náklady právního zastoupení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně považovat za účelně vynaložené (v tomto směru odkazuje na „ usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11 “). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, na který žalovaná v dovolání odkazuje, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že podstatnou a významnou skutečností, pro kterou může soud určit v rozsudku dobu ke splnění povinnosti delší než tři dny, jsou i majetkové poměry toho, komu je povinnost ukládána.
Zákon vychází ze zásady, že lhůtu k plnění soud stanoví u vyklizení bytu do 15 dnů a v ostatních věcech do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud nesmí stanovit kratší lhůtu, v odůvodněných případech však může určit delší lhůtu nebo stanovit, že peněžité plnění bude zaplaceno ve splátkách (§160 odst. 1 o. s. ř.). Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, resp. patnáctidenní lhůta nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. Vedle konkrétních okolností případu a osobních a majetkových poměrů účastníků, je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky, délku prodlení s placením dlužné částky, neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka.
Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
V dané věci odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) při úvaze o možnosti určit dobu k plnění peněžitého dluhu delší než třídenní, popř. stanovit plnění ve splátkách, vycházel ze zjištění, že žalovaná sice dne 27. 6. 2013 požádala žalobkyni o splátkový kalendář na úhradu dlužných částek, avšak na její výzvu, aby se dostavila k podpisu splátkové dohody na kterémkoliv zákaznickém centru, již nereagovala, takže mimosoudní dohodu zmařila. Vzal rovněž v úvahu, že žalovaná je s částí dluhu v prodlení již od listopadu 2012, s další částí od května 2013, přičemž od února 2013 nejen že žalobkyni nic nezaplatila, ale neprojevila ani snahu svůj dluh vůči žalobkyni snížit, byť minimálními splátkami. Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že není na místě žalované povolit plnění dluhu ve splátkách, popř. stanovit k plnění lhůtu delší než třídenní, neboť by šlo o její neúměrné zvýhodnění, přičemž po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat další odložení úhrady splatných pohledávek. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, jsou pro dovolací soud závazná (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Bezcenné jsou proto dovolací námitky žalované, že s žalobkyní splátkový kalendář uzavřela a že projevila snahu svým závazkům dostát.
Lze uzavřít, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovodil-li, že postup podle §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. není v dané věci na místě.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí i proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. - nevznesla. Ostatně dovolání v tomto směru by nebylo ani objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), neboť směřuje proti usnesení, kterým odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč; peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo. Ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje; nárok na náhradu nákladů řízení je totiž nárokem procesním a teprve pravomocným rozhodnutím soudu vzniká jednomu z účastníků proti druhému pohledávka (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014).
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Sluší se však poznamenat, že účelně vynaloženým byl shledán pouze jeden úkon právní služby za sepis vyjádření k dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu