ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3318.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3318/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, proti žalované J. S. , zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týnu, náměstí Republiky 108, o 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 12 C 392/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2012, č.j. 10 Co 69/2012-287, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 3.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud ve věci samé změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 11. 2011, č.j. 12 C 392/2010-220, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 60.000,- Kč s 7,75% úroky z prodlení od 29. 5. 2010 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud opakoval důkazy – vyslechl žalobce, svědky J. K., A. R. a četl obsah listin (zpráv Policie ČR a Městského úřadu Klatovy) – a zjistil, že žalobce částku 60.000,- Kč žalované 7. 8. 2007 nepředal. Uzavřel, že právní vztah ze smlouvy o půjčce (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“) nevznikl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma výroku týkajícího se osvobození žalované od soudních poplatků – podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Má za to, že hodnocení důkazů ústí ve skutkový závěr, podle něhož účastníci uzavřeli (podepsali) 7. 8. 2007 písemnou smlouvu o půjčce, na jejímž základě předal tentýž den žalované 60.000,- Kč. Dovodil-li odvolací soud něco jiného, zjistil skutkový stav nesprávně. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – není důvodné.
Vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Žalobcovy výhrady ke skutkovému stavu věci zjištěnému odvolacím soudem v podobě obsažené v dovolání nenaplňují skutkovou podstatu dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Nesprávnost skutkových zjištění je – obecně – v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování); nepojí se však s jakoukoliv skutkovou výhradou. Významné jsou zásadně námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby podle §133 až §135 o.s.ř.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. §125 o.s.ř.).
Námitkou, že odvolací soud nesprávně a jednostranně zhodnotil provedené důkazy (výpověď žalobce, výpovědi svědků J. K.a A. R., kteří měli být podle tvrzení žalobce přítomni předání peněz, obsah listin, zejména zprávy Městského úřadu Klatovy se vzorovým otiskem ověřovacího razítka), zpochybnil žalobce hodnocení důkazů odvolacím soudem, nikoliv výsledek činnosti při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Obecně platí, že z hlediska věrohodnosti a průkaznosti svědecké výpovědi může být významné i to, jak se tato výpověď odchyluje od tvrzení účastníků, a že z hlediska úvah o věrohodnosti svědeckých výpovědí přihlíží soud i k tomu, jaký je poměr svědka k účastníkům řízení. Nelze-li soudu vytknout žádné pochybení při hodnocení důkazů, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (v daném případě namítat, že z provedených důkazů předání peněz jako půjčky vyplývá). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených aspektů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání po obsahové stránce neposkytuje oporu pro závěr o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §149 odst. 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování (ustanoveným) advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 3.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu