ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3438.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3438/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce RNDr. K. V. , zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované Mgr. J. T. , zastoupené JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skopalíkova 1144/11, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 87/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2015, č.j. 19 Co 450/2014-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozhodnutí v části, jíž krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 11. 4. 2014, č.j. 39 C 87/2012-106, ve výroku, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitostí v obci B., katastrálním území V., není přípustné (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolatel nepopírá, že svou dřívější argumentaci (určení vlastnictví se domáhal s odůvodněním, že uplatňuje právo na vrácení daru, protože žalovaná nesplnila závazek zajistit darování a vklad vlastnického práva k jedné desetině označených nemovitostí v L. ze své nesvéprávné dcery na žalobce, což považoval za jednání hrubě porušující dobré mravy) v odvolání, kterým napadl rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil; domáhal-li se však i nadále vrácení daru a změnil-li pouze tvrzení týkající se důvodu vrácení (ten spatřoval nově v neplatnosti darovací smlouvy pro omyl, v nějž byl žalovanou úmyslně uveden příslibem, že mu bude darován podíl na nemovitostech v L., což žalovaná ve skutečnosti neměla v úmyslu), a to na základě skutečností, které vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně, jednalo se o změnu právní kvalifikace, nikoli o uplatnění nového nároku v rozporu s ustanovením §216 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice právní normy podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného ke dni doručení kvalifikované výzvy. K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc , tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Jednostranný hmotněprávní úkon směřující k vrácení daru může být obsažen – jako je tomu i v souzené věci – v žalobě; v takovém případě (za splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák.) nastanou jeho účinky okamžikem doručení žaloby obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že chování obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, je skutkovou okolností (která je předmětem dokazování); jinými slovy změní-li žalobce důvod pro vrácení daru oproti důvodu vymezenému v žalobě, nejde o změnu právní kvalifikace uplatněného nároku, nýbrž o změnu žaloby, jíž se podle ustálené judikatury dovolacího soudu rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, respektive i nadále navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se nezabýval možností uplatňovaný nárok posoudit i podle jiné hmotněprávní normy – umožňovaly-li to výsledky dokazování a z nich vyplývající skutková zjištění – jde jednak o obecně formulovanou námitku, jednak ani dovolací soud nedospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod hypotézu jiné právní normy, než té, jejíhož naplnění se žalobce dovolával. V této souvislosti se jeví vhodným poukázat usnesení ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2506/99, v němž Nejvyšší soud dovodil, že i úmyslné uvedení účastníka v omyl je v rozporu s dobrými mravy; v takovém případě však nelze použít §39 obč. zák., který předpokládá, že dobrým mravům odporuje obsah smlouvy. Uzavření smlouvy v omylu řeší speciální ustanovení §49a obč. zák., podle něhož je třeba postupovat (srov. §40a obč. zák.). V souzené věci je však podstatné, že soud prvního stupně, přestože neuvěřil žalované, že nevěděla o nutnosti soudního schválení darovací smlouvy za nesvéprávnou, skutkové zjištění (z něhož vychází dovolatel), že úmyslně při uzavření darovací smlouvy uvedla žalobce v omyl, neučinil; odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že věc neposuzoval i podle zmíněného ustanovení §49a obč. zák.
Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí i v částech, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek ve výrocích, kterými soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalovaná není spoluvlastnicí specifikovaných nemovitostí, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu