ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3992.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3992/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. N., zastoupeného Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou se sídlem Znojmo, náměstí Republiky 899/18, proti žalované D. O., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360/47, o zaplacení 52.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 791/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, č. j. 21 Co 217/2012-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 21 Co 217/2012-72, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 2. 2012, č. j. 14 C 791/2010-49, ve výroku, jímž byla žalované uložena platební povinnost ve výši 52.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není otázka posouzení (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě vázané na výkon práva účastníka odstoupit od smlouvy či výkon jeho práva smlouvu vypovědět. Žalovaná sice v dovolání označuje řadu rozhodnutí, v nichž Nevyšší soud zaujal právní závěr, že odstoupení od smlouvy či výpověď smlouvy není porušením smluvní povinnosti, nýbrž výkonem práva, jež účastníku náleží, avšak přehlíží, že napadené - žalobě vyhovující rozhodnutí – na posouzení této otázky nespočívá.
Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, jestliže ujednání o smluvní pokutě neshledal v rozporu se zákonem a dobrými mravy, je třeba připomenout, že závěry obsažené ve zmiňovaném rozhodnutí, které se týkaly skutkově odlišné věci, nelze vztáhnout na posuzovaný případ, v němž odvolací soud neřešil otázku (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty. Žalovaná takovou otázku ani k dovolacímu přezkumu nenastoluje. Naopak prosazuje, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy, neboť ji zbavuje možnosti uzavřít zprostředkovávanou smlouvu s vlastním zájemcem a umožňuje žalobci získat odměnu (v podobě smluvní pokuty), i když ke zprostředkování prodeje nedojde jeho přičiněním. Sice namítá, že odvolací soud tyto otázky posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neuvádí však, o jakou konkrétní judikaturu se má jednat. Přitom má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V tomto ohledu žalovaná uvedenému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (posuzováno podle obsahu dovolání) nedostála.
Dalšími námitkami žalovaná odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jež měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nesplnění poučovací povinnosti); tím však nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno. K takovým eventuálním vadám dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Ke zbylé argumentaci obsažené v dovolání je třeba uvést, že žalovaná sice zpochybňuje správnost závěru, že žalobci vzniklo právo na smluvní pokutu (§544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), ovšem činí tak procesně neregulérním způsobem. Její výhrady totiž primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci. Žalovaná na základě vlastní verze skutku (tj. že ve smlouvě o zprostředkování nebylo ujednáno, splnění jaké její konkrétní povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou, že její dopis ze dne 4. 8. 2008, v němž vyjádřila názor, že smlouva je neplatná a neúčinná, obsahoval projev vůle odstoupit od smlouvy, a že neporušila žádnou smluvní povinnost) prosazuje oproti odvolacímu soudu právní názor, že žalobce nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty. Pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu