ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4201.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4201/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. P. , proti žalovanému V. D. , zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 177/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 29. dubna 2015, č. j. 15 Co 250/2015-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále též „dovolatel“) podal dovolání proti shora uvedenému usnesení, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře potvrdil usnesení ze dne 17. února 2015, č. j. 6 C 177/2006-35, jímž Okresní soud v Táboře zamítl jeho návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. prosince 2006, č. j. 6 C 177/2006-25, a současně odmítl pro opožděnost (§208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. prosince 2006, č. j. 6 C 177/2006-25; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ohlašuje, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva (...) při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“,
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět jen „o. s. ř.“], není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se - podle mínění dovolatele - řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolatel naplnění tohoto předpokladu přípustnosti dovolání, stejně jako přípustnosti založené na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, uplatňuje procesně neregulérním způsobem, neboť obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýká, že podpis na dokladu o doručení rozsudku není jeho podpisem, že se nezabýval jeho zdravotním stavem v době doručování rozsudku, že pominul omluvitelný důvod, pro který nemohl podat odvolání. Nutno zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Jinak řečeno, argumentuje-li žalovaný v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „nesprávně posoudil, že v prvním stupni nebylo rozhodnuto vyloučenou osobou“, přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu