ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4232.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4232/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně D. V., zastoupené JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, proti žalovanému L. M., zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 233/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 11 Co 397/2014-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Karla Fialy, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 11 C 233/2011-188, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „pozemku parcelní číslo 4969/7 – druh pozemku: zastavěná plocha a nádvoří o výměře 192 metrů čtverečních, zapsaného na listu vlastnictví č. 4016, vedeného Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm Ústí nad Labem pro katastrální území a obec Ústí nad Labem“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 11 Co 397/2014-372, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť z něho nevyplývá, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má žalovaný za splněné (otázkou naplnění kritérií uvedených v §237 o. s. ř. se žalovaný v dovolání vůbec nezabýval). Vymezení přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu; žalovaný v dovolání podrobně předestírá vlastní verzi skutku a interpretuje dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Absence vylíčení předpokladů přípustnosti zatěžuje dovolání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že žalovaný v dovolání ani neuplatnil jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť podstatou jeho námitek je zpochybnění skutkového stavu věci, na němž je právní posouzení věci založeno (výhrady směřují primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a proti jeho hodnocení provedených důkazů).
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. října 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu