ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4241.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4241/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. J. , a b) M30 REALITY s. r. o. se sídlem v Olomouci, U Reálky 1076/4, identifikační číslo 277 67 809, společně zastoupených JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované DEVELOP BUILDING s.r.o. , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo 277 63 056, zastoupené Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 620/47, o zaplacení 102.802,82 Kč s příslušenstvím a 150.743,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 60/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 25 Co 481/2013-414, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.445,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michaela Bartončíka, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem pro uznání ze dne 21. ledna 2013, č. j. 12 C 60/2012-247, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni J. J. částku 102.802,82 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. jdoucím z této částky od 2. 3. 2012 do zaplacení a žalobkyni M30 REALITY s. r. o. částku 150.743,85 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. jdoucím z této částky od 2. 3. 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2014, č. j. 25 Co 481/2013-414, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil je ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (aplikace §153a odst. 3 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobci navrhli dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Namítají, že odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nepřiléhavé a že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S jeho závěry se ztotožňují. Prosazují názor, že řízení o předběžném opatření a řízení o věci samé je nutno vnímat jako dvě samostatná řízení; vyjádření procesního stanoviska k případnému vydání předběžného opatření tak nemělo vliv na procesní postoj účastníka v řízení o věci samé.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím tohoto důvodu žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání; namítá přitom, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006 a rovněž v časopise Soudní judikatura pod č. 69/2005), a ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, v nichž je dovozováno, že institut kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. má místo tam, kde „bez znalosti stanoviska žalovaného nelze připravit první jednání tak, aby při něm bylo možné věc rozhodnout“ , a naopak nenalezne uplatnění, „byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak“ . Nadále prosazuje názor, že své procesní stanovisko k věci prezentovala dostatečně jasně již v řízení o vydání předběžného opatření, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 Nc 4901/2012, v němž se opakovaně k věci a tvrzenému nároku vyjádřila, postavila zde základ své obrany, resp. předložila celou řadu důkazů na podporu svých tvrzení. Svoji argumentaci založila na přesvědčení, že v řízení o věci samé, které bezprostředně navazovalo na řízení o vydání předběžného opatření, nebyly dány podmínky pro kvalifikovanou výzvu ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. (její procesní stanovisko totiž bylo soudu známé z řízení o předběžném opatření).
Nejvyšší soud vysvětlil žalované své stanovisko již v usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3092/2014, jímž rozhodl v obdobné věci, a nemá důvodu se od něho odchylovat.
Žalovaná v dovolání sice správně cituje ustálenou soudní praxi, podle níž povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují, aby žalovanému byla postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ jeho obrany proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007), avšak nadále pomíjí, že (v souladu se zněním zákona) pojmy „věc“ a „dosavadní průběh řízení“ jsou připínány pouze té věci, v níž probíhá řízení o sporném nároku, a nikoliv k jinému řízení (např. řízení o předběžném opatření), jak sama mylně dovozuje. Řízení o předběžném opatření a řízení o sporném nároku (uplatněném z titulu odpovědnosti žalované za vady prodané věci), kterému řízení o vydání předběžného opatření předcházelo, jsou dvě samostatná, na sobě nezávislá řízení. Očekávání žalované, že podáními v řízení o předběžném opatření ozřejmila „jinak“ základ své obrany proti nároku uplatněnému v žalobě o zaplacení 102.802,82 Kč a 150.743,85 Kč (a že tudíž nebyly dány podmínky pro kvalifikovanou výzvu), není legitimní. Vyjádření učiněná v rámci jiného (předcházejícího) řízení jsou pro projednávanou věc právně bezvýznamná. Účastník vyhoví výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř. jedině tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu, nebo tím, že před uplynutím stanovené lhůty sdělí soudu, že se nemůže vyjádřit a současně uvede důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání (a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat), případně jestliže posléze prokáže, že nastal natolik vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Ze zjištění soudů vyplývá (byť žalovaná tvrdí něco jiného), že se žalovaná ve věci samé na výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřila a ani soudu nesdělila vážný důvod, který jí v tom bránil. Jestliže žádnou z uvedených podmínek nesplnila, nemůže soudu prvního stupně úspěšně vytýkat, že ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání. Nepřípadný je pak - logicky vzato - odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005, který se týká posouzení otázky, zda se žalovaná strana na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyjádřila dostatečným způsobem.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž - jak bylo shora uvedeno - není důvod se zde odchýlit; dovolací námitky uplatněné žalovanou v tomto směru jsou tudíž nedůvodné.
Bezpředmětné jsou pak dovolací námitky, jimiž žalovaná oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že se ve věci řádně a včas vyjádřila, resp. že soudu řádně a včas doručila své vyjádření k žalobě (a že jí nemůže být dáván k tíži způsob vedení a žurnalizace spisů soudem prvního stupně). Tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému zjištění soudů, že žalovaná neprokázala, že její vyjádření k věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 60/2012, které je založeno ve spise vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 12 Nc 4901/2012, bylo soudu doručeno v obálce obsahující vyjádření ke sp. zn. 12 Nc 4901/2012 podané na poště dne 6. 11. 2012 (jiný způsob doručení než prostřednictvím pošty žalovaná netvrdila ani neprokazovala). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu se „zásadou procesní ekonomie řízení a se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí“ , aniž přitom specifikuje, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má v tomto směru za naplněný. Absence tohoto údaje zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu