ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4495.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4495/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Mgr. L. H. , zastoupené JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Strážovská 78/5, proti žalované A. P. , zastoupené JUDr. Monikou Zoulovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 126/103, o zaplacení 176.468,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 EC 112/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 13 Co 432/2013-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.261,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Moniky Zoulové, LL.M., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 177.788,- Kč s příslušenstvím z titulu odměny za poskytnuté právní služby.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č.j. 4 EC 112/2011-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.320,- Kč se 7,75 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 23. 11. 2010 do zaplacení, co do částky 176.468,- Kč se 7,75 % ročním úrokem z této částky od 23. 11. 2010 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2014, č. j. 13 Co 432/2013-91, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil, jen pokud jde o jejich vyčíslení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná jako spoluvlastnice nemovitostí v katastrálním území P. – N. M. (domu čp. a pozemku č. 1375 – dále jen „nemovitosti“, popř. „předmětné nemovitosti“) využila svého předkupního práva a odkoupila od další spoluvlastnice K. L. její spoluvlastnický podíl; kupní smlouvu sepsala dne 13. 8. 2008 žalobkyně jako advokátka zapsaná v seznamu advokátů u České advokátní komory pod č. 4203. S oběma účastnicemi kupní smlouvy žalobkyně uzavřela v roce 2008 ještě smlouvu o úschově listin a kupní ceny, byla jimi pověřena k podání přiznání daně z převodu nemovitostí, k její úhradě a k podání návrhu na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí; pro účely zastupování při jednání na Katastrálním úřadě pro hl. město Prahu udělila žalovaná žalobkyni dne 13. 8. 2008 plnou moc. Soudy uvěřily žalované, že se účastnice řízení dohodly, že žalobkyně kupní smlouvu sepíše, resp. právní služby spojené s převodem vlastnického práva jí poskytne, bez nároku na odměnu, neboť měla osobní zájem na tom, aby žalovaná při využití předkupního práva získala předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví. Nemovitosti totiž měla žalovaná posléze jako celek převést do vlastnictví obchodní společnosti DOG STAR, s. r. o., kterou vlastnila žalobkyně spolu s manželem (dne 13. 8. 2008 byla za tím účelem sepsána smlouva o budoucí kupní smlouvě), a byla to žalobkyně, kdo uhradil spoluvlastníkům nemovitostí kupní cenu za spoluvlastnické podíly, které v rámci překupního práva získala žalovaná. Dne 11. 11. 2010 vystavila žalobkyně žalované fakturu č. 28/2010 na částku 177.788,- Kč; tato částka představovala odměnu za dva úkony právní služby po 48.620,- Kč spočívající v přípravě, převzetí zastoupení a sepisu kupní smlouvy (z tarifní hodnoty 10.740.741,- Kč), za jeden úkon ve výši 48.500,- Kč spočívající v sepisu smlouvy o advokátní úschově (z tarifní hodnoty 10.440.741,- Kč), za jeden úkon ve výši 800,- Kč spočívající v podání návrhu na vklad vlastnického práva a za čtyři režijní paušály po 300,- Kč, s připočtením 20% daně z přidané hodnoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že otázka, zda může být mezi advokátem a jeho klientem platně dohodnuto, že advokát poskytne právní služby bez nároku na odměnu, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. V prvé řadě nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že se s žalovanou dohodla, že jí právní služby poskytne bez nároku na odměnu. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil výpověď žalované z hlediska věrohodnosti a pominul, že nebyla podpořena dalšími důkazy. Pokud jde o právní posouzení věci, je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §22 odst. 1 zákona o advokacii, jestliže dovodil, že umožňuje advokátovi platně se s klientem dohodnout na poskytování právních služeb bez nároku na úplatu. Připomíná, že výkon advokacie je podnikáním podle obchodního zákoníku. Jde o výdělečnou činnost vykonávanou za účelem dosažení zisku a advokátovi náleží ve smyslu ustanovení §1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměna i tehdy, pakliže nebyla sjednána. Z ustanovení §22 odst. 1 zákona o advokacii nelze než dovodit, že pojem „ zpravidla “ je zde užit s přihlédnutím k zákonem stanoveným případům výjimek (např. §18 odst. 2 zákona o advokacii). Neumožňuje však dohodu advokáta s klientem o bezúplatném poskytování právních služeb. Tomu nasvědčuje i znění §12 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle něhož může advokát snížit mimosmluvní odměnu až o polovinu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasí a navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, neboť k dovolacímu přezkumu předložená právní otázka je soudy nižších stupňů, a potažmo i dovolacím soudem a Ústavním soudem, vykládána jednotně tak, že právní služby mohou být advokátem poskytnuty i zdarma. Má za to, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že účastnice se dohodly, že žalobkyně si za poskytnutí právních služeb nebude nic účtovat, neboť měla právní zájem na věci; spolu s manželem totiž mínila získat předmětné nemovitosti do vlastnictví jejich obchodní společnosti DOG STAR s.r.o. Protože způsob získání nemovitostí vymyslela sama žalobkyně s ujištěním, že za své právní služby si nebude nic účtovat (služby vyfakturovala až po několika letech), lze výkon jejího práva na odměnu za právní služby posoudit jako nemravný.
Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), tj. otázky, zda je platné ujednání advokáta s klientem o bezúplatném poskytnutí právní služby.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§214a odst. 1 o. s. ř.). Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelky vůči skutkovému zjištění, že s žalovanou bylo dohodnuto, že pro ni bude „ svou činnost (související s převodem nemovitostí) vykonávat bez nároku na odměnu “, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat (skutková zjištění nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; skutkový základ sporu je tudíž pro dovolací soud závazný).
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka existenci takových vad nenamítá a ani z obsahu spisu se jejich výskyt nepodává.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že jí nevznikl nárok na odměnu za poskytnutí právních služeb žalované, jestliže bylo mezi nimi dohodnuto, že svou činnost vykoná bez nároku na odměnu. Otázka platnosti takové dohody je pro právní posouzení věci rozhodující. Prosazuje názor, že z ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 8. 2008 (dále jen „zákon o advokacii“), lze dovozovat, že advokátovi je - pod sankcí neplatnosti - zapovězeno uzavřít s klientem dohodu, že mu poskytne právní službu bez nároku na odměnu. Připomínajíc, že výkon advokacie je podnikáním, jehož cílem je dosažení zisku, dovozuje, že výjimku tvoří pouze situace vymezené zákonem (viz §18 odst. 2 zákona o advokacii), mezi něž dohoda mezi advokátem a jeho klientem nepatří.
Podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (výkon advokacie) upravuje zákon o advokacii. Za poskytování právních služeb přitom v §1 označuje mimo jiné zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, udělování právních porad a sepisování listin.
Podle §22 odst. 1. věty před středníkem zákona o advokacii, se advokacie vykonává zpravidla za odměnu.
Podle §22 odst. 3 zákona o advokacii způsob určení odměny a náhrad advokáta, který vykonává advokacii samostatně nebo společně s jinými advokáty (§11 odst. 1), případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo spravedlnosti po předchozím vyjádření Komory vyhláškou.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že výkladem ustanovení §22 odst. 1 zákona o advokacii v kontextu s §12 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2010 – dále jen „vyhláška 177/1996 Sb.“, nelze než dovodit, že dohoda advokáta s klientem o bezúplatném poskytnutí právní služby je vždy neplatná. V zákoně o advokacii totiž není advokátovi výslovně zapovězeno dohodnout se s klientem, že mu právní službu poskytne bez nároku na odměnu (a „co není výslovně zakázáno, je dovoleno“). Lze proto usuzovat, že zákon o advokacii ponechává v tomto směru prostor pro autonomii vůle smluvních stran. Tomu nasvědčuje znění jeho ustanovení §22, v němž je v souvislosti s výkonem advokacie za odměnu užito pojmu „zpravidla“. Zákon o advokacii tedy předpokládá, že právní službu lze poskytnout také bezúplatně. Názor dovolatelky, že tomu je tak výhradně v případech uvedených v §18 zákona o advokacii, tedy stanoví-li takovou podmínku při určení advokáta samosprávná stavovská organizace všech advokátů - Komora, není žádným ustanovením zákona o advokacii podpořen. Pakliže by měl zákonodárce úmysl takto vůli advokáta omezit, jistě by to v zákoně o advokacii uvedl (slovy vyjádřil), přinejmenším by v ustanovení §22 zákona o advokacii nepoužil pojmu „zpravidla“, nýbrž by specifikoval výjimku (výjimky) z pravidla.
Lze sice přisvědčit dovolatelce, že výkon advokacie je podnikáním, jehož smyslem je dosažení zisku. Jde však o specifickou podnikatelskou činnost, která je - na rozdíl od běžných oblastí podnikání - nejen upravena zákonem, ale i výrazně modifikována stavovskými pravidly (advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, je povinen dodržovat pravidla profesionální etiky i pravidla soutěže). Samosprávná stavovská organizace advokátů je pak dokonce oprávněna rozhodnout, že advokát je (až na výjimky) povinen klientovi, kterého mu určí, poskytnout právní služby ve vymezené věci a určuje přitom rozsah těchto služeb i další podmínky jejich poskytnutí, včetně povinnosti poskytnout právní pomoc bezplatně nebo za sníženou odměnu.
Přesvědčivou není ani argumentace žalobkyně ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ani tento právní předpis výslovně nezapovídá advokátovi poskytnout právní službu bez nároku na odměnu. Stanoví, že odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí v prvé řadě jeho smlouvou s klientem; smluvenou (dohodnutou) odměnu přitom zásadně nekoriguje. Z toho lze usuzovat, že advokát si s klientem může sjednat odměnu v minimální výši, popř. se může odměny zříct (tedy může být dohodnuto, že advokát poskytne klientovi právní službu bezúplatně). Mimosmluvní odměna, jejíž výše je určena právním předpisem (advokátním tarifem), přichází v úvahu tam, kde absentuje smluvní ujednání o odměně (tedy i o bezúplatnosti). Protože výše mimosmluvní odměny je určena právním předpisem (autonomie vůle smluvních stran se zde neuplatní), je logické, že právní předpis současně vymezuje, v jakém rozsahu ji lze moderovat (v jakém rozsahu ji smí advokát snížit).
Vzhledem k tomu, že dovolatelce se nepodařilo argumenty snesenými v dovolání správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b písm. a/ o. s. ř.). Jen pro úplnost přitom dovolací soud poznamenává, že byla-li by dohoda účastnic o bezúplatnosti poskytnuté právní služby posouzena jako neplatná, bylo by - s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla uzavřena - namístě poměřovat věc ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), částkou 8.180,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.781,- Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§137 odst. 5, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu