ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4966.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4966/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ATRIX s. r. o. se sídlem Skalica, Pod Hájkom 2181/24, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, proti žalovaným 1) Ing. R. E. a 2) I. E. , zastoupeným JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem Tábor, tř. 9. května 1282, o zaplacení 144.972 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 16/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2015, č. j. 15 Co 369/2014-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. 14 C 16/2011-154, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 30.000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 30.000 Kč od 24. 6. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), žalobu o zaplacení 144.972 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 144.972 Kč od 24. 6. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 15 Co 369/2014-217, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně napadá právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli (platně) smlouvu o dílo ve smyslu §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.), námitkou, že předmět díla nebyl dostatečně konkretizován co do dodávaného materiálu i jednotlivých prací. Otázku, jak dalece musí být předmět díla vymezen, aby bylo možné považovat jej za dostatečně určitý, pokládá za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Taková otázka však již řešena byla a odvolací soud se neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu týkající se určitosti právního úkonu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, a jeho rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Nadto v rozsudku ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, dovolací soud posuzoval skutkově obdobnou situaci ústně uzavřené smlouvy o dílo, jejíž předmět byl vymezen projektovou dokumentací a byl zřejmý i z následného chování účastníků, kteří plnili své smluvní povinnosti, tj. chovali se podle smlouvy. V daném případě vzhledem k rozsahu díla - rekonstrukce koupelny - nelze vizualizaci koupelny v souvislosti s dalšími zjištěnými skutečnostmi považovat za neurčitě vymezený předmět díla. Vizualizaci žalovaní ústně odsouhlasili, dílo bylo podle ní zrealizováno a nelze přehlédnout ani to, že žalovaní spolu s jednatelkou právní předchůdkyně žalobkyně Ing. H. N. vybírali obklady a zařizovací předměty. Ze všech těchto zjištěných skutečností je zřejmé, že o předmětu díla žádné pochybnosti nevládly ani u jedné ze smluvních stran a námitka neurčitosti vymezení předmětu díla proto nemůže být důvodná.
Žalobkyně dále prosazuje právní názor, že ujednání o výši ceny za dílo „90.000 Kč a cenový strop ve výši 120.000 Kč“ je neurčité, a proto absolutně neplatné. I tuto otázku dovolací soud již řešil a odvolací soud rozhodl v intencích jeho rozhodovací praxe, jestliže ujednání stran smlouvy o dílo o ceně díla neposoudil jako neplatné (srovnej např. rozsudek ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1844/2000, ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 33 Odo 531/2002, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012, nebo ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013).
Konečně výtky týkající se tvrzených vad řízení, jež měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že odvolací soud přihlédl k tvrzením právního předchůdce žalobkyně, ač byla následně po výzvě soudu upravena, že měl považovat výpověď Ing. H. N. za svědeckou výpověď nikoliv za tvrzení účastníka řízení), nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. K eventuálním vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu neobsahuje žádný údaj o tom, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání tak ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům postrádá obligatorní náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně přitom tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., neodstranila.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu