ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.842.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 842/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Jiráskova 972, proti žalované KVARTA PLUS, s. r. o. se sídlem Lány u Dašic 28, zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem Pardubice, Jiráskova 972, o zaplacení 848.753,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 188/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 5. 2012, č. j. 23 Co 597/2011-339, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.520,- Kč k rukám JUDr. Šárky Línkové, advokátky se sídlem Pardubice, Jiráskova 972.
Odůvodnění:
Právní předchůdkyně žalobkyně J. K. se původně ve dvou samostatných řízeních domáhala po žalované zaplacení 28.000,- Kč s příslušenstvím (dluh ze smlouvy o půjčce) a 2.287.616,- Kč s příslušenstvím (dlužná úplata za postoupení pohledávek podle smlouvy ze dne 19. 11. 1999).
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 23. 12. 2008, č. j. 5 C 188/2006-46, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, rozhodl, že namísto dosavadní žalobkyně bude v řízení o 28.000,- Kč s příslušenstvím pokračováno s A. K. Obdobně v řízení o 2.287.616,- Kč s příslušenstvím rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 21. 8. 2008, č. j. 23 Co 394/2008-110, jímž potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 6. 2008, č. j. 11 C 239/2006-102; bylo tak rozhodnuto o procesním nástupnictví A. K. (dále jen „žalobkyně“), s níž dosavadní žalobkyně a její manžel Ing. J. K. uzavřeli dne 16. 6. 2008 smlouvu o postoupení žalovaných pohledávek (§107a odst. 1, 2 o. s. ř.).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 5 C 188/2006-97, žalobu o zaplacení 28.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 14. 8. 2009, č. j. 11 C 239/2006-170, zamítl rovněž žalobu o zaplacení 2.287.616,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usneseními ze dne 18. 2. 2010, č. j. 22 Co 472/2009-210, a ze dne 13. 5. 2010, č. j. 23 Co 581/2009-135, rozsudky soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 18. 6. 2010, č. j. 5 C 188/2006-142, soud prvního stupně řízení ve věcech vedených u něho pod sp. zn. 11 C 293/2006 a 5 C 188/2006 spojil ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 5 C 188/2006.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 19. 8. 2011, č. j. 5 C 188/2006-291, zamítl žalobu o zaplacení 2.287.616,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 28.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně Ing. K. jako společník žalované neposkytl pohledávky, jež jsou předmětem sporu, jako příplatek na vytvoření vlastního kapitálu žalované v souladu s §121 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“); jeho případná nabídka poskytnutí příplatku nebyla kvalifikovaně odsouhlasena valnou hromadou žalované. Okolnost, že účetními operacemi byl proveden nejprve vklad pohledávky Ing. K. do kapitálových fondů žalované a posléze její vyvedení z kapitálových fondů žalované, považoval za irelevantní. Dále soud prvního stupně dovodil, že písemné uznání dluhu ze dne 14. 11. 2000 je právním úkonem žalované, neboť je jejím jménem učinil jednatel V. H., který listinu vlastnoručně podepsal. Ve vztahu k závazku žalované zaplatit Ing. K. úplatu ve výši 2.287.616,- Kč ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 však uznání dluhu ze dne 14. 11. 2000 posoudil jako neplatný právní úkon pro jeho neurčitost (§558 a §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 - viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.). Protože neplatné uznání dluhu nebylo způsobilé založit běh nové desetileté promlčecí doby (§110 obč. zák.), soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná uplatnila námitku promlčení úspěšně (splatnost úplaty za postoupení pohledávek ve smlouvě ze dne 19. 11. 1999 byla sjednána do šedesáti dnů ode dne podpisu smlouvy, žaloba byla podána až dne 22. 2. 2006).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 23 Co 597/2011-339, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 848.753,- Kč s úrokem z prodlení jdoucím z této částky ve výši 9 % ročně od 26. 1. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení s tím, že výše úroků z prodlení za každé další kalendářní pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované, odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky platné vždy k prvému dni takového kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a žalobu o zaplacení dalších 1.438.863,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Převážně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že pro absenci kvalifikovaného souhlasu valné hromady žalované s poskytnutím příplatku pohledávka Ing. K. ve výši 2.287.616,- Kč nezanikla. Nepřisvědčil (ve shodě se soudem prvního stupně) námitce žalované, že na straně žalobkyně není dána aktivní věcná legitimace. Vyslovil názor, že i kdyby bylo vyloučeno postoupení pohledávek mezi Ing. K. a původní žalobkyní (tj. mezi manžely), byla by tato skutečnost irelevantní, neboť smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 16. 6. 2008 uzavřela na straně postupitelů nejen původní žalobkyně, ale i Ing. K.; tímto právním úkonem bezpochyby k postoupení pohledávky na žalobkyni došlo (§524 obč. zák.). Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že písemné uznání dluhu žalovanou ze dne 14. 11. 2000 splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu §558 obč. zák., neboť částka 644.000,- Kč představuje celkový dluh ze smluv o půjčce, které jsou v uznávacím prohlášení jednotlivě vyjmenovány, a požadavek určitosti splňuje i dluh ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999; je nezaměnitelně specifikován co do důvodu i výše. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není promlčen; uznáním dluhu s příslibem jeho úhrady do 31. 12. 2003 začala dnem 1. 1. 2004 běžet desetiletá promlčecí doba, která do doby podání žaloby neuběhla (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Částečně odlišně od soudu prvního stupně posoudil z hlediska určitosti smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 ve spojitosti se soupisem pohledávek ze dne 1. 11. 1999, který vyhodnotil jako přílohu uvedené smlouvy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2306/98 a 32 Odo 523/2005 shledal vymezení postupovaných pohledávek z pěti smluv o půjčce dostatečně určitým, jelikož jsou konkretizovány číslem dokladu, datem a výší jednotlivě poskytnutých částek, jež v souhrnu činí 614.000,- Kč. Předmětem postoupení byl i úrok z prodlení konkretizovaný jeho výší (237.853,- Kč) a časovým vymezením (do 31. 8. 1999) s tím, že dlužník dosud zaplatil 3.100,- Kč; předmětem postoupení jsou tak pohledávky s příslušenstvím v celkové výši 848.753,- Kč. Dostatečně určitým však neshledal údaj o postoupených pohledávkách ve zbývající výši 1.438.863,- Kč označených jako „ostatní pohledávky za akcie“ a „zaplacené zálohy“, neboť chybí jakákoliv konkretizace umožňující jejich odlišení od případných dalších pohledávek mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že neplatná část smlouvy o postoupení pohledávek je oddělitelná od její platné části (§41 obč. zák.), a vzhledem k sjednanému principu úplaty za postoupené pohledávky (výše úplaty se rovná výši postupovaných pohledávek) odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu v rozsahu 848.753,- Kč (s příslušenstvím).
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou jí byla uložena platební povinnost ve výši 848.753,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2, písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval její námitkou, že žalovanou částku poskytl Ing. K. jako tzv. příplatek do jejích kapitálových fondů, a zdůrazňuje, že dotyčný sám v rámci své výpovědi tuto skutečnost připustil a neodporoval ani jejímu tvrzení, že zpětné převedení příplatku z kapitálových účtů na účet pohledávek provedla jeho manželka na základě jeho pokynu. Má za to, že takové jednání je v rozporu s právy společníka a nepřípustným zásahem do výkonu funkce jednatele vymezenými obchodním zákoníkem a že se jednalo o nepřípustnou manipulaci „s jejími hospodářskými prostředky“. I nadále prosazuje, že žalované pohledávky z půjček zanikly jejich vložením do kapitálových fondů, přičemž skutečnost, že byly následně převedeny do pohledávek, na tom nemůže ničeho změnit. Připomíná, že v době kapitalizace pohledávek jednali společníci ve vzájemné shodě a „příliš nedbali na kogentnost postupů“ při právních úkonech. Je přesvědčena, že během řízení bylo prokázáno, že skutečná vůle společníků směřovala k tomu, aby se žalovaná částka stala příspěvkem do jejích kapitálových fondů. Nesouhlasí ani se závěrem, že smlouva o postoupení pohledávek ve spojení s přílohou (soupisem pohledávek ze dne 1. 11. 1999 - dále též „soupis“) částečně splňuje požadavek určitosti postupovaných pohledávek. Zdůrazňuje, že soupis vždy považovala za účelový a zpochybňovala jeho pravost. Potvrzen byl pouze Ing. K. a opatřen razítkem společnosti Kvarta s. r. o. s nečitelným podpisem, aniž byl současně podepsán postupníkem. Závěr odvolacího soudu, že soupis je přílohou smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navíc část převáděných pohledávek byla přihlášena do konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 48 K 52/2003 ve věci úpadce Kvarta spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo 150 50 548; požadavku určitosti pohledávek neodpovídá ani jejich identifikace v soupisu, neboť z něho nelze při porovnání s přihláškou právního předchůdce žalobkyně odlišit, které pohledávky ze soupisu byly či nebyly do konkurzního řízení přihlášeny. Není srozuměna ani se závěrem o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, neboť první postoupení pohledávek náležejících do společného jmění manželů proběhlo mezi manžely, a proto nemohlo dojít ani k navazujícímu postoupení pohledávek na žalobkyni. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Poukazuje na to, že žalovaná předkládala zápisy z valných hromad, jejichž obsah nebyl pravdivý. Odvolací soud, který se zabýval tím, zda Ing. K. poskytl své pohledávky jako příspěvek do kapitálových fondů žalované, tuto otázku vyřešil správně. Ve shodě s odvolacím soudem považuje vymezení pohledávek z půjček ve smlouvě o jejich postoupení za určité. Připomíná, že to byla žalovaná, kdo přihlásil pohledávku ve výši 1.933.244,80 Kč do konkurzního řízení vedeného pod sp. zn. 48 K 52/2003; její právní důvod dokladovala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 s přílohou, kterou nikdo nezpochybnil. Žalovaná byla podle rozvrhového usnesení částečně uspokojena. Správný je i závěr, že je ve sporu aktivně věcné legitimována, jelikož smlouvu o postoupení pohledávek uzavřeli na straně postupitelů oba manželé K. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7. zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami, jak je žalovaná po obsahové stránce vylíčila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu (který se ztotožnil se soudem prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí), že pohledávka Ing. K. ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 nezanikla jejím poskytnutím coby příplatku mimo základní kapitál žalované podle §121 odst. 2 obch. zák.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §121 odst. 2 obch. zák. může společník poskytnout příplatek se souhlasem valné hromady, i když tak nestanoví společenská smlouva.
Základní hospodářskou funkcí příplatku upraveného v §121 obch. zák. je možnost společnosti získat prostředky pro svoji činnost k překonání hospodářských potíží ve svém hospodaření od svých společníků, aniž by musela použít zdrojů cizích. Zatímco v prvním odstavci uvedeného ustanovení jsou upraveny podmínky, za nichž je valná hromada oprávněna uložit společníkům povinnost přispět peněžitým plněním na vytvoření vlastního kapitálu příplatkem mimo základní kapitál (dále jen „příplatek“), odstavec druhý téhož ustanovení upravuje poskytnutí příplatku z vlastní vůle společníka. Poskytnutí příplatku podle §121 odst. 2 je dobrovolným převzetím příplatkové povinnosti společníkem. O povinnosti jej poskytnout valná hromada nemůže rozhodnout, lze jej však poskytnout, jen vysloví-li s ním souhlas; bez tohoto souhlasu nesmí společnost příplatek převzít (srovnej Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 415). Zákonnými předpoklady poskytnutí příplatku podle §121 odst. 2 obch. zák. je vedle úkonu společníka, jímž ve vztahu ke společnosti projevuje svou vůli poskytnout příplatek, souhlas valné hromady s poskytnutím příplatku. Jsou-li tyto podmínky splněny, stane se příplatek majetkem společnosti - součástí vlastního kapitálu společnosti.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze zjištění, že souhlas valné hromady k případné nabídce Ing. K. poskytnout příplatek dán nebyl. Soudy totiž neuvěřily obrannému tvrzení žalované, že Ing. K. coby její společník učinil nabídku poskytnout jí pohledávku ve výši 2.287.616,- Kč ve formě příplatku do jejích kapitálových fondů a že tato nabídka byla za jeho účasti valnými hromadami konanými ve dnech 15. 11. 2001 a 28. 3. 2003 odsouhlasena. Shodnými výpověďmi svědků Ing. K., T. M. a P. H., jejichž pravdivost byla podpořena i listinnými důkazy, bylo zjištěno, že Ing. K. se valné hromady dne 15. 11. 2001, na níž měl nabídnout poskytnutí své pohledávky ve výši 2.287.616,- Kč coby příplatku do kapitálových fondů a tato nabídka měla být valnou hromadou odsouhlasena, nezúčastnil. Přítomen nebyl ani na valné hromadě, která se měla konat dne 28. 3. 2003; podpis na zápisu z jednání této valné hromady není jeho; byl vyhotoven osobou označenou na listinách jako V. D. (druhý společník žalované). Žalovaná přitom správnost skutkového závěru, že souhlas valné hromady k případné nabídce Ing. K. poskytnout příplatek dán nebyl, v dovolání nezpochybňuje. Zdůrazňuje pouze, že vůle společníků směřovala k poskytnutí příplatku. Ze shora řečeného je však zřejmé, že samotná vůle společníků - i kdyby vyšla v řízení najevo - nepostačuje k oprávnění společnosti příplatek převzít. Za této situace se proto nemůže prosadit právní názor žalované, že její závazek ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 (v dovolání nepřesně uvádí, že jde o závazek ze smluv o půjčce) vůči Ing. K. zanikl, neboť dotyčný tuto pohledávku poskytl jako příplatek do jejích kapitálových fondů. Při absenci souhlasu valné hromady s poskytnutím příplatku totiž nesměla žalovaná příplatek převzít. Jestliže tak přesto učinila (tj. pohledávku Ing. K. účetní operací převedla do svých kapitálových fondů), postupovala v rozporu s §121 odst. 2 obch. zák. a Ing. K. pohledávku za žalovanou nepozbyl. Výhrady žalované k následným účetním operacím, jimiž byly žalované částky zpětně zaúčtovány z kapitálových účtů na účty pohledávek, jsou pak - logicky - bez významu.
Přisvědčit nelze ani právnímu názoru, že žalobkyně není v posuzovaném sporu aktivně věcně legitimovaná, jenž žalovaná prosazuje argumentací, že je vyloučeno, aby Ing. K. pohledávku, která náležela do společného jmění manželů, postoupil smlouvou ze dne 5. 12. 2005 své manželce J. K. (původní žalobkyni), a že proto ji ona nemohla smlouvou ze dne 16. 6. 2008 postoupit žalobkyni. Žalovaná totiž přehlíží, že smlouvu o postoupení pohledávky podle §524 obč. zák. uzavřela dne 16. 6. 2008 se žalobkyní nejen původní žalobkyně, ale i Ing. K. (coby postupitelé). Za této situace je pak nerozhodná otázka platného postoupení pohledávky mezi manžely.
Žalovaná zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 ve spojení s její přílohou ze dne 1. 11. 1999 (soupisem pohledávek) není v části týkající se postoupení pohledávek ze smluv o půjčce (s jejich příslušenstvím) neplatným právním úkonem pro jeho neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.). Činí tak výhradou vůči zjištění, že soupis pohledávek Ing. J. K. vůči firmě KVARTA, spol. s r. o. ze dne 1. 11. 1999 je přílohou smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 9. 1999; touto námitkou vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost je možné usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.), jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Žalovaná sice v dovolání vyjádřila nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že ve smlouvě o postoupení pohledávek jsou pohledávky z jednotlivých smluv o půjčce nezaměnitelně identifikovány, její argumentace je však ve skutečnosti kritikou samotného hodnocení listinných důkazů. Namítá-li, že soupis ze dne 1. 11. 1999 není tou přílohou, na niž je ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 odkazováno, domáhá se odlišného hodnocení listinného důkazu, tj. nepřípustně napadá způsob vyhodnocení důkazu odvolacím soudem. Jak však bylo výše vyloženo, způsob hodnocení důkazů soudem nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. a ani žádným jiným (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4994/2008, a ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2978/2005). V posuzované věci odvolací soud zopakoval důkazy (mimo jiné) čtením smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999, soupisem pohledávek ze dne 1. 11. 1999, oznámením Ing. K. žalované o postoupení pohledávek ze dne 25. 11. 1999 a uznávacím prohlášením žalované ze dne 14. 11. 2000; po jejich zhodnocení uvěřil žalobkyni, že soupis je přílohou, na niž odkazuje smlouva o postoupní pohledávek. Soupis vlastnoručně podepsal Ing. K. (věřitel) a na místě určeném pro podpis dlužníka je opatřen otiskem razítka KVARTA spol. s r. o., Lány u Dašic 28, IČO: 150 50 548, u něhož je připojen (nečitelný) podpis. Jsou v něm uvedeny jednotlivé půjčky s příslušným číslem dokladu, datem uzavření smlouvy a výší poskytnuté částky v celkové výši 614.000,- Kč, dále úrok z půjček k datu 31. 8. 1999 ve výši 237.853,- Kč s tím, že z tohoto titulu dlužník vrátil věřiteli 3.100,- Kč; pohledávky z půjček spolu s úrokem činí 848.753,- Kč. Žalovaná dne 14. 11. 2000 písemně uznala mimo jiné dluh ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999 jakožto nezaplacené úplaty ve výši 2.287.616,- Kč za postoupené pohledávky s příslibem je uhradit. Znaleckým posudkem znalce Oldřicha Vachka bylo prokázáno, že za žalovanou uznávací prohlášení podepsal její jednatel V. H. (bylo tak vyvráceno tvrzení žalované, že uznávací prohlášení není jejím úkonem). Žalovaná úplatu za postoupené pohledávky vedla ve svém účetnictví jako závazek vůči Ing. K. a část pohledávek, které jí Ing. K. smlouvou ze dne 19. 11. 1999 postoupil, přihlásila do konkurzního řízení vedeného ve věci dlužníka KVARTA spol. s r. o. a jako důkaz existence přihlášených pohledávek za úpadcem doložila mimo jiné smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999. Odvolací soud tudíž listinné důkazy hodnotil v souladu s §132 o. s. ř. a jeho skutkové zjištění, že soupis je přílohou smlouvy o postoupení pohledávek, z něhož při právním posouzení věci vyšel, má oporu v provedeném dokazování. Dlužno dodat, že žalovaná by ztěží přihlásila do konkurzního řízení pohledávky, jež nabyla od Ing. K. smlouvou o postoupení pohledávek, jestliže by jí nebylo známo, o jaké konkrétní pohledávky jde. Navíc z obsahu spisu se podává, že onen „nečitelný“ podpis na soupisu pohledávek ze dne 1. 11. 1999 se shoduje s podpisem V. D. (společníka žalované) na zápisu z valné hromady ze dne 28. 3. 2003 a na celé řadě dalších listin založených ve spisu (např. na smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 1999, jíž postupitel V. D. postoupil své pohledávky žalované, s připojeným soupisem těchto pohledávek ze dne 1. 11. 1999, a na smlouvách o půjčce ze dne 20. 5. 1999, ze dne 25. 6. 1999 a ze dne 19. 1. 1998).
Žalovaná konečně brojí proti závěru, že smlouva o postoupení pohledávek ve své příloze (soupisu pohledávek) dostatečně určitě vymezuje převáděné pohledávky v rozsahu 614.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), argumentem, že „z ní nelze při porovnání s přihláškou právního předchůdce žalobce odlišit, které pohledávky z předmětné přílohy byly či nebyly do konkurzního řízení přihlášeny“. Takto formulovaná dovolací námitka nemůže správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit. Během řízení totiž vyšlo najevo pouze to, že do konkurzního řízení přihlásila svou pohledávku ve výši 1.933.244,80 Kč žalovaná . Navíc námitku, že právní předchůdce žalobkyně přihlásil svou pohledávku do konkurzního řízení, uplatňuje žalovaná poprvé (tj. nepřípustně) až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že žalované se nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, a dovolací soud proto její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 11.700,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.520,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 16. dubna 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu