ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.888.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 888/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně INTERINVEST Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35 (identifikační číslo osoby 26170485), zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1078/1, proti žalovaným 1) L. H. , a 2) Z. H. , zastoupeným JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, o úroky z částky 312.565,- Kč a o 634.941,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 406/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, č.j. 19 Co 587/2013-630, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 8. 2013, č.j. 5 C 406/2007-553 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2014, č.j. 5 C 406/2007-578), tak, že zamítl žalobu, jíž žalobkyně po žalovaných požadovala úroky z prodlení z částky 312.565,- Kč od 1. 12. 2007 do zaplacení, a zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaní domáhali po žalobkyni zaplacení 634.941,- Kč; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §218 písm. b/ ve spojení s §243c odst. 3, věty první, o.s.ř. dovolací soud odmítne dovolání, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn.
Podle §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání směřující proti měnícímu výroku, jímž odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení „úrokového příslušenství“ z částky 312.565,- Kč, je subjektivně nepřípustné (srov. §218 písm. b/, §243c odst. 3, větu první, o.s.ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Zamítl-li odvolací soud žalobu co do úroků z prodlení z částky 312.565,- Kč (bez zřetele k tomu, zda specifikované příslušenství bylo či nebylo předmětem řízení), nezpůsobil tím žalovaným žádnou újmu, naopak, v tomto rozsahu byli zcela úspěšní.
Dovolání směřující proti měnícímu výroku, jímž odvolací soud zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaní domáhali po žalobkyni zaplacení 634.941,- Kč, není přípustné, protože dovolatelé (oproti svému mínění) nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost ve smyslu §237 o.s.ř. Namítají-li nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nenapadají žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Stejné platí o námitce, podle níž odvolací soud nerespektoval dopad překážky věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o.s.ř.). K tomu lze jen dodat, že žalovaní nedostatek uvedené podmínky řízení nepřípustně vztahují k rozhodnutím soudů vydaným v rámci téhož řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1630/98).
Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovaní žádnou argumentaci nevznesli.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, odst. 3, věta první, §218 písm. b/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu