ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1044.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1044/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného K. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 7 To 14/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 56/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 uznal obviněného K. H. rozsudkem ze dne 17. 10. 2014 sp. zn. 5 T 56/2014 vinným z přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že společně s L. B. dne 17. 6. 2013 v době kolem 23:10 hod. v P., M. S., v P. s., obžalovaný L. B. s další neztotožněnou osobou, v prostoru nad dolní stanicí lanové dráhy v ulici Ú., nejprve údery pěstmi napadli neztotožněného bezdomovce, kterého srazili na zem a tam do něho, ležícího na zemi a schouleného do klubíčka ještě kopali, a poté se do incidentu zapojil obžalovaný K. H. a údery pěstmi do obličeje a kopanci napadli několik osob z vícečlenné skupinky studentů, kteří se bezdomovce zastali, a to J. H., M. P., V. P., Z. B., T. F. a V. K., přitom některým z nich způsobili zranění, vyžádavší si lékařské ošetření, a to –
- J. H., tržně zhmožděnou ránu sliznic horního rtu s otokem rtu, krevní výron v dásních podél zubních korunek, subluxaci s mírnou viklavostí 6 předních zubů a drobné kožní oděrky obličeje, s nutností sešití tržně zhmožděné rány horního rtu, provázené omezením v obvyklém způsobu života zejména viklavostí zubů, kvůli které musel přijímat šetřící stravu a nemohl kousat předními zuby po dobu nejméně 3 týdnů, dále bolestivostí zranění a nutností přísnější hygieny dutiny ústní, jejíž provádění zároveň bylo kvůli zranění znesnadněné,
- M. P., zlomeniny nosních kůstek s otokem nosu a tržně zhmožděnou ránu na hřbetu nosu vlevo, s nutností sešití tržně zhmožděné rány na hřbetu nosu vlevo, vložením tamponády do nosu, provázené omezením v obvyklém způsobu života jednak bolestivostí zranění a přechodným ztížením dýchání s nutností důsledné prevence opakovaného úrazu nosu po dobu nejméně 2 týdnů, jednak potřebou přísnějšího hygienického režimu, který byl zároveň kvůli zranění znesnadněný,
- V. P., zlomeniny stropu levé čelistní dutiny, tržně zhmožděnou ránu v zevní polovině levého obočí s otokem v okolí, tržně zhmožděnou ránu v levé lícní krajině s otokem v okolí a zhmoždění měkkých tkání obličeje vpravo, s nutností konzervativní léčby, provázené omezením v obvyklém způsobu života jednak bolestivostí zranění a zákazem smrkání po dobu 3 týdnů, aby nepronikl vzduch a infekce cestou zlomeniny do měkkých tkání obličeje, jednak potřebou přísnějšího hygienického režimu, který byl zároveň kvůli zranění znesnadněný,
přičemž K. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 9 T 95/2010, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2010, odsouzen za (mimo jiné) přečin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 roků, která byla následně prodloužena o další 2 roky, a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 3 T 59/2010, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2010, byl odsouzen za (mimo jiné) přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 roků.
Za to byl obviněnému K. H. podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného stanovení dohledu.
Spoluobviněný L. B. byl uznán vinným týmiž přečiny podle §146 odst. 1 a §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 roků s dohledem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit náhradu škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Na Pernštýně 6, Praha 1, ve výši 2.716,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, ve výši 2.803 Kč, J. H. ve výši 9.090 Kč a M. P. ve výši 3.330 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání v neprospěch obviněného K. H. státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to do výroku o trestu. Rovněž se odvolala poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, a to v neprospěch obou obviněných pro chybějící výrok o náhradě škody.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 7 To 14/2015 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvého stupně ohledně obviněného K. H. zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §259 odst. 2 tr. ř. pak doplnil chybějící výrok tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou oba obvinění povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, majetkovou škodu ve výši 2.834 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvého stupně nezměněn.
Proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný K. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání do výroku o trestu. Uplatnil přitom dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítl, že mu byl v rozporu s §55 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, když podle předmětného ustanovení za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.
Obviněný dále cituje komentářovou literaturu, podle které je sice třeba přihlížet k tomu, že je dáno předchozí odsouzení, ale „závažnost těchto skutečností ovšem musí být taková, aby závěr o nemožnosti přimět pachatele k vedení řádného života jinak, než nepodmíněným trestem odnětí svobody, vyplýval z hodnocení osoby pachatele zcela zjevně, nestačí jen zmenšená pravděpodobnost v uvedeném směru“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník : Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 751).
Soud druhého stupně podle obviněného rozebírané ustanovení pominul, když do hodnocení osoby pachatele z hlediska toho, zda povede řádný život, nepromítnul všechny skutečnosti, k nimž soud obecně přihlíží při úvahách o druhu a výměře trestu (§39 odst. 1 tr. zákoníku). Soud druhého stupně měl tak podle obviněného buď odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného zamítnout, či zvážit mírnější alternativu k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, především pak trest domácího vězení, neboť výše zmíněná komentářová literatura stanoví, že „jde-li o trestný čin (přečin) s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody nepřevyšující 5 let, soud vždy obligatorně zváží možnost uložení této mírnější alternativy, a jestliže i přesto uloží nepodmíněný trest odnětí svobody, musí toto rozhodnutí zdůvodnit i z hlediska §55 odst. 2“, s čímž se soud druhého stupně nevypořádal, a tím porušil zákonné podmínky i právo obviněného na spravedlivý proces.
K dokreslení obviněný k dovolání připojil znalecký posudek znalce PhDr. Vladimíra Fiedlera, který má dokládat, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vzhledem k osobě obviněného nebylo na místě.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu zrušil a aby buď sám ve věci rozhodl tak, že se odvolání státního zástupce zamítá, nebo aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po stručném shrnutí projednávané trestní věci a samotného dovolání s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že námitky obviněného nespadají pod deklarovaný dovolací důvod, protože pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze účinně uplatnit jen takové námitky, které směřují proti uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, či proti trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nepřiměřenost trestu, případně způsob výkonu, není důvodem dovolání.
Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je navíc podle státní zástupkyně zřejmé, že soud si byl vědom skutečnosti, že odsuzuje obviněného za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, avšak naznal, že uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody by vzhledem k osobě obviněného zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život, když byl odsouzen již pošesté a projednávané trestné činnosti se dopustil ve dvou zkušebních lhůtách podmíněného odsouzení. Soud také poukázal na to, že se podmíněné tresty u obviněného zcela minuly s jeho účelem a nevedly ho k tomu, aby vedl řádný život.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 7 To 14/2015, jinak řečeno napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.. Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká – obviněný sice proti rozsudku soudu prvého stupně nepodal odvolání, nicméně tento rozsudek byl změněn co do výroku o trestu rozsudkem soudu druhého stupně na základě odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný namítá, že mu byl odvolacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž uložený trest zákon nepřipouští, resp. připouští pouze za určitých podmínek, které v jeho případě nebyly splněny.
Ustanovení §55 odst. 2 věta prvá tr. zákoníku vyjadřuje omezující podmínku uložení trestu odnětí svobody za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let. Nepodmíněný trest odnětí svobody lze v těchto případech uložit jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život (subsidiarita nepodmíněného trestu odnětí svobody), přičemž podle komentářové literatury musí být takový předpoklad zjevný a musí se opírat především o hodnocení osoby pachatele. V hodnocení osoby pachatele z hlediska toho, zda povede řádný život, se promítnou všechny skutečnosti, k nimž soud obecně přihlíží při úvahách o druhu a výměře trestu (§39 odst. 1 tr. zákoníku), charakterizující jak možnosti nápravy pachatele, tak i jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života pachatele, jeho chování po činu atd. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník : Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 751).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však může být naplněn toliko ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (prvá alternativa), čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá. Dále se tím rozumí kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, a konečně uložení určitého trestu více obviněným „společně“ - např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád: Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3167-3168).
Obviněnému byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu prvého stupně uložen úhrnný trest odnětí svobody za přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy takový druh trestu, který zákon u těchto trestných činů připouští.
Druhá varianta deklarovaného dovolacího důvodu je naplněna v případě, kdy byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný se dopustil v jednočinném souběhu nestejnorodém dvou výše zmíněných přečinů, načež mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, s výkonem trestu ve věznici s dozorem, tedy v mezích trestní sazby od šesti měsíců do tří roků odnětí svobody, která zde přicházela v úvahu.
Vznesená námitka obviněného proto pod deklarovaný dovolací důvod nespadá, neboť se nejedná o námitku stran uložení nezákonného druhu trestu ani o námitku stran vybočení z mezí trestní sazby úhrnného trestu odnětí svobody za trestné činy, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným. Kritéria omezující podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve smyslu §55 odst. 2 věta prvá tr. zákoníku se totiž opírají o hodnocení osoby pachatele podle §39 - 42 tr. zákoníku, což ale pod předmětný dovolací důvod zahrnout nelze.
Závěru Nejvyššího soudu o tom, že námitky obviněného nespadají pod uvedený dovolací důvod, odpovídá i konstantní judikatura Nejvyššího soudu, když poukázat lze na státní zástupkyní citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které uvádí, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění (dnes §39 - 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že námitky obviněného by v obecné rovině nespadaly ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zejm. jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení), ani pod žádný jiný dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř. Ze systematiky zákonodárcem vyjádřených dovolacích důvodů se výroku o trestu týkají jen dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a písm. i) tr. ř., přičemž, jak bylo uvedeno výše, podle obviněným deklarovaného dovolacího důvodu lze namítat jen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V duchu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak lze účinně namítat toliko skutečnost, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což se ale nevztahuje na případ dovolatele.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se problematikou zpřísnění trestu oproti trestu uloženého soudem nalézacím vypořádal správně a v souladu se zákonem. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněný byl od roku 2009 odsouzen již pošesté, přičemž zákonná fikce, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, platí toliko u druhého a třetího odsouzení. K tíži obviněného svědčilo, že se projednávaných přečinů dopustil ve dvou zkušebních dobách podmíněného odsouzení (na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 9 T 95/2010, kdy původní zkušební doba končila dne 22. 10. 2012, načež poté co obviněný dalším odsouzením zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, mu byla zkušební doba prodloužena do 22. 10. 2014, jakož i rozsudku totožného soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 4 T 299/2012 s koncem zkušební doby podmíněného trestu odnětí svobody dne 31. 1. 2015).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je rovněž zjevné, že soud přihlédl k ustanovení §55 odst. 2 věta prvá tr. zákoníku, a závěr o tom, že by vzhledem k osobě obviněného uložení jiného trestu než trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život, přesvědčivě odůvodnil mj. tím, že ani oba výše citované tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem nevedly k nápravě obviněného (str. 5 rozsudku).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu