ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.249.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 249/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném 3. března 2015 o dovolání obviněného V. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 390/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 163/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. října 2014, sp. zn. 2 T 163/2014, uznal obviněného V. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„ dne 16. 5. 2014 v době kolem 21.30 hodin ulicemi města B. řídil po předchozím vědomém požití návykových látek osobní motorové vozidlo značky Peugeot Boxer, č. b., přičemž byl v 21.30 hodin na ulici P. t. u domu zastaven a kontrolován hlídkou OPP B.– K. P., přičemž jevil známky požití návykových látek, byl u něj tudíž proveden kontrolní test na přítomnost omamných psychotropních látek soupravou DrugWipe 5S s pozitivním záchytem amfetaminů a metamfetaminů (obecně vžito pod názvem pervitin) ve slinách, kdy následným vyšetřením krve odebrané mu téhož dne v 22.05 hod. byla znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, zjištěna hodnota 332 ng/ml metamfetaminu a 78 ng/ml amfetaminu v krvi, což jsou hodnoty zcela vylučující způsobilost bezpečně řídit a ovládat motorové vozidlo v provozu na pozemních komunikacích, neboť již hladina 25 ng/ml metamfetaminu či amfetaminu v krevním séru je interpretována jako hladina vylučující bezpečné řízení motorového vozidla, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl rozhodnutím Magistrátu města Brna, Odboru dopravněsprávních činnosti, č. j. ODSČ-81889/12-TK/PŘ ze dne 18. 1. 2013, v právní moci dne 20. 2. 2013, uložen mimo jiné zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců ode dne nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí, tedy do 20. 10. 2014 “.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 390/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se s takovým rozhodnutím neztotožnil a podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedl, že nezpochybňuje posouzení přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, ale tvrdí, že se nedopustil úmyslného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkové věty totiž nevyplývá, že by měl vědomost, že mu byl rozhodnutím správního orgánu ze dne 18. 1. 2013 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel do 20. 10. 2014. Z obsahu spisu vyplývá, že všechny písemnosti uvedené ve správním řízení mu byly doručeny tzv. fikcí podle §24 odst. 1 správního řádu. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1178/2009, kdy rozhodnutí o uložení sankce, které nabylo právní moci, ještě neznamená, že byly naplněny zákonné znaky trestného činu, zejména pak subjektivní stránka. Obviněný uvedl, že nezpochybňuje, že poté, co spáchal 30. 9. 2012 přestupek proti pravidlům silničního provozu, mohl předpokládat, že by přestupkové řízení mohl Magistrát města Brna vést a mohl být tedy postižen. Je však třeba poukázat na závěry dovolacího soudu, že k naplnění úmyslu nepostačí pouze předpokládat, ale je třeba jej prokázat.
Obviněný uvedl, že vytčenou vadou je zatíženo i rozhodnutí nalézacího soudu, které tak nemůže obstát.
Závěrem obviněný shrnul, že dovolací důvod je naplněn, neboť měl být uznán vinným toliko přestupkem a nikoliv přečinem. Navrhl Nejvyššímu soudu, aby z důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 390/2014 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť o uložení sankce Magistrátem města Brna nevěděl. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný sice rozhodnutí o uložení sankce zákazu činnosti na dobu 20 měsíců osobně nepřevzal, bylo mu však doručeno tzv. uložením, tedy fikcí, kdy výzva byla zanechána dne 22. 1. 2013, dne 4. 2 2013 byla písemnost vhozena do schránky a rozhodnutí nabylo právní moci 20. 2. 2013. Doručováno mu bylo na adresu B., G., kterou při zadržení policií po předmětné jízdě motorovým vozidlem dne 16. 5. 2014 uvedl jako adresu pro doručování. Obviněný se navíc k tomuto jednání plně doznal , naposled při svém procesně bezvadně provedeném výslechu dne 14. 8. 2014, na č. l . 13. Policisté L. K. a J. U. byli ke způsobu jízdy obviněného vyslechnuti. L. K. potvrdil, že mu obviněný sdělil, že má zákaz řízení motorových vozidel a „řidičák“ nikdy nevlastnil.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dán zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě je tak možné, s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí, uzavřít, že soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly. Plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění i právní závěry (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
V projednávané věci z hlediska uplatněné námitky obviněného neshledal tedy Nejvyšší soud žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 3. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal