ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.28.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 28/2015-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněné J. M. , roz. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 6 To 85/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 53 T 2/2014, uznal obviněnou J. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že:
Pod bodem I.
dílem společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě vedeni společným záměrem společně s D. V., který dovolání nepodal, společně v (bodech 19. – 51.), D. V. sám v (bodech 1. – 18.), v době od ledna 2011 do června 2012 v B., P., O. a na dalších místech se záměrem opatřit si majetkový prospěch, si pronajímali od různých právnických a fyzických osob, podnikajících na území Č. r., osobní automobily, v některých případech při uzavírání smluv a přebírání vozidel zatajili, že v rozporu se sjednanými smluvními podmínkami vozidla obratem předají do užívání dalším osobám, přičemž od počátku jednali s vědomím, že nebudou řádně hradit sjednané měsíční splátky nájemného, později od února 2012 věděli, že nebudou řádně hradit sjednané měsíční splátky nájemného. Návazně vylákaná vozidla nabídli k užívání dalším fyzickým osobám, kterým je následně předali, vůči kterým nepravdivě vystupovali jakožto osoby oprávněné jednat za vlastníky vozidel a vozidla jim pronajmout, současně s těmito osobami sjednali předání a užívání vozidel za roční nájemné ve shodné výši 1 Kč, přičemž současně od těchto osob vylákali v podobě deklarovaných vratných kaucí dle typu a stáří vozidla částky ve výši mezi 70 000 a 250 000 Kč za vozidlo, které si nechali vyplatit jednak v hotovosti a jednak přeposílat na některý z účtů, které měli za tímto účelem založené u různých bank. Od počátku jednali s vědomím, že těmto fyzickým osobám nebude umožněno nerušené užívání vozidel ze strany jejich majitelů pro nehrazení měsíčních nájmů obžalovanými a vozidla jim budou odňata a současně se záměrem vylákané finanční prostředky za vratné kauce jejich poskytovatelům dle sjednaných podmínek a ani později přes urgence nevrátit, a to ani poté, co jim byla majiteli vozidla odebrána. Tyto finanční prostředky si ponechali a užili pro svou potřebu. Pro zdůvodnění fungování celého systému a ekonomické efektivnosti a rentability těchto nájmů vozidel uváděli nájemce v omyl nepravdivou legendou o zhodnocování takto získaných finančních prostředků v takové míře, že postačí k pokrytí nákladů na provoz vozidel. Takto konkrétně společně vylákali vozidla a finanční prostředky deklarované jako platby vratných kaucí v případech popsaných pod body (19. – 51.).
Pod bodem III. společně obžalovaný D. V. v měsíci listopadu 2011 v B. vzbudil v osobě obžalované J. M. rozhodnutí sjednat úvěrové smlouvy při deklarování vědomě nepravdivých skutečností o jejím zaměstnání a příjmu tím, že po ní požadoval odběr různého zboží na úvěr, a to i přesto, že věděl, že J. M. má čerstvě založenou živnost, není zaměstnána a nemá finanční příjem na úplné hrazení splátek za odebrané zboží, přičemž jí sdělil, že při uzavírání úvěrové smlouvy má uvést konkrétní výši přijmu, která byla taková, aby úvěrová smlouva byla uzavřena a příjem byl společností přijat jako dostatečný, na hrazení splátek a dále ji sdělil, že má uvést, že je zaměstnána ve společnosti H., s.r.o., , ve které byl podílníkem a jednatelem, s tím, že jí na případný dotaz poskytovatele úvěru zaměstnání a příjem potvrdí, což vyústilo v to, že:
1.
dne 7. 11. 2011 v prodejně S. n. v M. na ul. S., prostřednictvím zaměstnance prodejny, obžalovaná J. M. uvedla při uzavírání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje o svém zaměstnání a výši příjmů, kdy nepravdivě uvedla, že je zaměstnána ve společnosti H., s.r.o., se sídlem M., H., kdy v této firmě nikdy nepracovala a neměla deklarovaný příjem 18 000 Kč, na základě uvedených nepravdivých údajů uzavřela se společností Home Credit, a.s., úvěrovou smlouvu na poskytnutí úvěru ve výši 15 999 Kč na nákup zboží - sedací soupravy FEY, kdy se zavázala úvěr uhradit ve 20-ti měsíčních splátkách ve výši 999 Kč, po uhrazení pěti řádných splátek již další nehradila, čímž poškozené společnosti Home Credit, a.s., IČ: 26978636, se sídlem Moravské Náměstí 249/8, Brno, způsobila škodu ve výši 11 004 Kč,
2.
prostřednictvím společnosti MediaCall, a.s., call centrum Tesco, P., P., obžalovaná J. M. telefonicky zažádala o Clubcard - kreditní kartu společnosti Home Credit, a.s., během procesu uzavírání smlouvy o finančním produktu nepravdivě uvedla, že je zaměstnána ve společnosti H. s. r. o., se sídlem M., H., kdy v této firmě nikdy nepracovala a neměla deklarovaný příjem 25 000 Kč, následně dne 28. 11. 2011 v místě jejího bydliště B.-Ú., K., podepsala a uzavřela smlouvu na revolvingový úvěr s kreditním limitem 36 000 Kč, kdy podpisem smlouvy potvrdila nepravdivě uvedené údaje, převzala kreditní kartu, ze které následně v období od 15. 12. 2011 do 8. 5. 2012 vyčerpala částku 39 420 Kč, do dne 30. 4. 2012 uhradila splátky pouze ve výši 6 400 Kč a další splátky nehradila, čímž poškozené společnosti Home Credit, a.s., IČ: 26978636, se sídlem Moravské Náměstí 249/8, Brno, způsobila škodu ve výši 33 020 Kč,
čímž souhrnně způsobila poškozené společnosti Home Credit, a.s., škodu v celkové výši 44 024 Kč “.
Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (v bodě I.) a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě III.). Za to byla odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Rozsudek dále obsahuje výroky o náhradě škody týkající se D. V. a společně a nerozdílně obviněné s D. V., a to na straně (27 − 33 rozsudku) a zprošťující výrok.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 6 To 85/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se s takovým rozhodnutím neztotožnila a podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněná nejprve v písemném podání uvedla, že se soud zaměřil toliko na prokazování a odůvodnění složky vědomostní. Zcela absentuje zkoumání a odůvodnění naplnění složky volní. Tato je pouze formálně konstatována v příslušné pasáži rozsudku soudu nalézacího, že toto porušení způsobit chtěli, respektive, že pro tento případ byli s následkem svého jednání srozuměni. V odůvodnění však chybí odkaz na příslušné důkazy, z nichž by naplněnost složky volní vyplynula a tato není odpovídajícím způsobem zdůvodněna. Pokud krajský soud v napadeném rozsudku nevyložil možnost k učinění závěru, že obviněná např. „toliko“ „bez přiměřených důvodů spoléhala, že dané porušení nebo ohrožení nezpůsobí“, pak rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát. Uvedené však nenapravil ani odvolací soud.
Obviněná konstatovala, že státní zástupce k dané problematice uvedl, že není zřejmé, zda je na její straně vůle a co je jejím obsahem. Podle něj nalézací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku poukazuje na nereálný podnikatelský záměr, konstatuje její víru, že spoluobviněný V. zhodnotí peníze, což si neověřila. Uváděla, že jí tvrdil, že bude mít k dispozici 10 000 000 Kč, všechny závazky uhradí, jak vůči autopůjčovnám, tak i z vratných kaucí. Pokud se takto vyčítá nedostatek ověření, pak to naznačuje neopatrnost, tedy nedbalostní zavinění. Skutková zjištění, která mají být podstatná pro závěr o úmyslném zavinění, státní zástupce považuje za nejasná a neúplná.
Nalézací soud dále její vinu dovozuje z okolnosti, že si na své jméno zřídila živnostenské oprávnění, což sebou nese odpovědnost a té se nemůže zprostit tím, že ponechá jinou osobu (v daném případě spoluobviněného V.) vykonávat určité úkony při podnikání. Z uvedeného je patrné, že soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí o její vině v podstatě jen na této skutečnosti, že ponechala na jiné osobě vykonávat určité úkony při podnikání a věřila, že tato osoba podniká řádným způsobem, v souladu se zákonem. Soudy však již blíže neodůvodnily, v čem spatřovaly její úmysl (respektive především volní složku této formy zavinění) směřující ke způsobení škody. Chybí úvahy o tom, jaká opatření měla přijmout k zajištění řádného podnikání, jak měla jinak postupovat, aby nedocházelo k závadovému jednání ze strany spoluobviněného V. za situace, kdy tento před ní zřejmě zatajoval některé rozhodné skutečnosti, respektive předestíral jí skutečnosti rozporné s reálným stavem.
Nelze tedy vyvodit závěr o její vině za posuzovaný zločin, a to v podstatě jen ze samotné skutečnosti, že si zřídila živnostenské oprávnění, jak to učinily soudy nižších stupňů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je možno spíše usuzovat na nedbalostní zavinění činu, u něhož volní složka absentuje. Právní posouzení jejího jednání podle ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je tedy nesprávné.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že důkazem v řízení prováděným je mimo jiné i její účetnictví, avšak není zřejmé, proč nalézací soud tento důkaz provedl a co z něj zjistil. Ve svazku, který obsahuje účetnictví, se nacházejí i krátkodobé smlouvy na pronájem vozů, tyto obsahují jak ujednání o denní sazbě za pronájem, tak i částku, která představuje vratnou kauci. Dále tato příloha obsahuje i faktury vystavené jednotlivými autopůjčovnami za pronájem vozů, jakož i některé doklady o placení. Tento důkaz však není nijak hodnocen a z rozhodnutí soudu není patrné, jaké závěry byly z těchto důkazů dovozeny.
Z dalšího je zřejmé, že odvolací soud se nijak nezabýval postupem nalézacího soudu ve vztahu k jejímu účetnictví a v tomto postupu obviněná spatřuje porušení základního ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, i jemu předcházející rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod k dovolání, uvedený §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná tento dovolací důvod uplatnila zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdila, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněná v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku a přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, a to jejich volní složku.
Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky obviněné odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zároveň jsou však zjevně neopodstatněné. V podstatě shodnými námitkami proti výroku o vině se podrobně zabýval na straně (92 – 95) svého rozsudku již soud prvního stupně a na straně (25 – 29) usnesení také soud odvolací. Na příslušné pasáže těchto rozhodnutí tak lze zcela odkázat a je nadbytečné je znovu opakovat.
Ve stručnosti je možné zmínit, že volní složka by nebyla u obviněné dána tehdy, pokud by nechtěla způsobit shora zjištěný následek, nebo by s ním nebyla srozuměna. To však zjištěno nebylo. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná, která byla shledána znalcem psychiatrem příčetnou, tedy plně trestně odpovědnou, si vyřídila za účelem půjčování vozidel na své jméno živnostenský list. Vzhledem k částkám, za které se vozidla spoluobviněným půjčovala a částkám, které od svých klientů se spoluobviněným požadovali a obdrželi, musela vědět, že svým závazkům nebudou schopni dostát, tím spíš, že některým klientům dokonce zamlčeli, že vozidla budou dále půjčovat atd. Je také absurdní, že by obviněná spoléhala, že D. V. má k dispozici 10 000 000 Kč, z nichž jejich dluhy uhradí. Jednala tak přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud jde o další námitku, že soudy nezhodnotily účetnictví, které je přílohou spisu (strany 1 – 630), Nejvyšší soud připomíná, že tato skutečnost nezakládá žádný dovolací důvod a navíc účetnictví není pro samotné rozhodnutí s ohledem na další provedené důkazy v této věci nijak podstatné.
Je tak možné uzavřít, s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněné o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly. Plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění i právní závěry (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
V projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněné neshledal tedy Nejvyšší soud žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senát:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal