ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.34.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 34/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2015 o dovolání M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 8 To 433/2014, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 22 Nt 101/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih ve věci M. B. usnesením ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 22 Nt 101/2014 podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zamítl návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni na zabrání věci, a to střeliva, v množství a specifikaci konkretizované ve výroku tohoto rozhodnutí.
O stížnosti státního zástupce, kterou proti výše citovanému usnesení podal, rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 8 To 433/2014 tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a znovu rozhodl, že podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku se M. B. zabírá střelivo, jehož jednotlivé druhy a množství je popsáno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Dále pak též z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel předně namítl, že nesouhlasí s názorem odvolacího (v daném případě lépe stížnostního) soudu, že odložení věci pro trestný čin nedovoleného ozbrojování, není překážkou rozhodnutí o zabrání věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zejména pak, když soud měl možnost jiného postupu směřujícího k ochraně zájmu života a zdraví podle §64 zákona o zbraních a střelivu, takže porušil i zásadu subsidiarity trestní represe. Dále rozvíjí svoji námitku vůči prokázání a objasnění podmínky podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku – ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu (pozn. nikoli pouze přečinu), přičemž polemizuje se závěry soudu druhého stupně a současně poukazuje na některé argumenty obsažené v samotném návrhu státního zástupce na zabrání věci. Např. že skladování předmětného střeliva rizika nepředstavuje, rizikové by mohlo být pouze jeho použití. Dovolatel nikdy střelivo nepoužil v rozporu se zákonem o zbraních a střelivu, ani mu nebyla prokázána nebezpečná manipulace s ním apod. Dovolatel vysvětlil, že střelivo zapomněl odevzdat po skončení platnosti příslušného oprávnění. Jeho trestní věc byla odložena, takže nedostal příležitost uplatnit svoji obhajobu atd. Předmětné střelivo bylo a je v držení policie, dovolatel se nachází ve vazbě, resp. ve výkonu trestu, který nemá souvislost s tímto střelivem. Jeho obhajoba nesměřuje k tomu, aby mu předmětné střelivo bylo vráceno do výkonu trestu, nebo vydáno neoprávněné osobě. Namítá ale, že v současné procesní a faktické situaci je možné, aby policie naložila se střelivem v souladu s §64 zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu. To znamená, že dovolatel je připraven prostřednictvím oprávněného nabyvatele s oprávněním požádat o vydání střeliva, který jej bude mít v depozitu, popřípadě z věznice avizovat policii, že má prodat to střelivo, které nepozbylo svoji hodnotu a vyplatit mu výtěžek z tohoto prodeje. Pokud soud druhého stupně ve svém rozhodnutí argumentuje rovněž ustanovením §101 odst. 3 tr. zákoníku, má dovolatel za to, že i v takovém případě musí být případné zabrání věci podmíněno naplněním §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy musí se jednat o ohrožení života a zdraví, což ale popírá samotný návrh státního zástupce. V situaci, kdy má dovolatel možnost učinit opatření k prodeji střeliva, nebo tak může při jeho nečinnosti učinit policie, jde podle jeho názoru o porušení subsidiarity trestní represe. Opětovně v této souvislosti poukazuje na nutnost splnění povinnosti ze strany policie, vyplývající z ustanovení §64 odst. 1 (zjevně myšleno odst. 2) zákona o zbraních. V takovém případě pak výtěžek získaný prodejem střeliva náleží původnímu vlastníku, kdežto v případě zabrání věci tato propadá (správně připadá) státu (§104 tr. zákoníku). Stávajícím postupem je dovolatel krácen na svých vlastnických právech porušením jak zásady trestní represe, tak i presumpce neviny.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že jej nepovažuje za důvodné. Krajský soud řádně vysvětlil, proč a na základě čeho dospěl k závěru, že podmínky pro uložení ochranného opatření podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku jsou splněny. Vypořádal se přitom s veškerými námitkami, které dovolatel opakuje v rámci dovolání. Již to indikuje, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, jak to vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002; 6 Tdo 115/2012). Bylo správně konstatováno, že odložení věci policejním orgánem není překážkou rozhodnutí podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, též bylo vysvětleno, proč není namístě postup podle §64 zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních, i to, proč uložení ochranného opatření neporušuje princip subsidiarity trestní represe. Státní zástupce se s odůvodněním rozhodnutí ztotožňuje. Jelikož zde nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci, státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Vlastní rozhodnutí pak ať Nejvyšší soud učiní v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 8 To 433/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). V konkrétním případě je třeba právo podat dovolání přiznat i M. B., i když ve věci obviněn nebyl, ale konalo se pouze prověřování podle §158 tr. ř. a násl., a on sám byl v postavení osoby podezřelé z trestného činu, věc však byla nakonec odložena podle §159a odst. 3 tr. ř. Podané dovolání taktéž splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., M. B. je podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejprve je třeba uvést, že dovolání bylo podáno z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., aniž ale dovolatel konkrétní námitky a dovolací argumentaci podřadil pod tyto jednotlivé dovolací důvody. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu neposuzovalo žádný skutek obviněného, který by spočíval v jeho jednání, jež by vyvolalo nějaký následek, a zda tím případně došlo k naplnění znaků trestného činu. Rozhodoval výhradně o tom, zda jsou ve věci splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření – zabrání věci, což navrhl státní zástupce. Takže veškeré uplatněné námitky lze výlučně vztáhnout výhradně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Je nutné předeslat, že z přiloženého spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů sp. zn. GI-TC-376/2013 vyplývá, že usnesením ze dne 7. 2. 2014 (resp. 11. 4. 2014) byla podle §159a odst. 3 tr. ř. odložena věc podezření ze spáchání dvojnásobného trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), ve znění účinném do 31. 12. 2009, a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit bývalý příslušník Policie ČR M. B., neboť trestní stíhání jeho osoby je neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Následně pak bylo rozhodováno o návrhu státního zástupce na zabrání věci – předmětného střeliva. Krajský soud v Plzni dovoláním napadeným usnesením vyslovil zabrání věci – střeliva podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozhodnutí pak vysvětlil, že v daném případě samotnou vědomou, neoprávněnou držbou většího množství střeliva ze strany M. B. došlo k naplnění znaků trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, takže se jednalo o věc ve smyslu §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vůči ní by mohl být uložen trest propadnutí věci. Dále podrobně odůvodnil i to, proč pokládal předmětné střelivo za ohrožující bezpečnost lidí nebo majetku ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud dodává, že v této souvislosti nelze nevidět, že přechovávané střelby schopné střelivo čítalo více jak patnáct set ks. Bylo umístěno v bytě M. B., nebylo nikterak speciálně zabezpečeno proti zneužití a i jeho případná mimovolná exploze vyvolaná např. otevřeným ohněm, by mohla mít značně destruující účinek na bezprostřední ale i vzdálenější okolí. Krajský soud též zcela jasně zdůvodnil, proč ve věci aplikoval i ustanovení odst. 3 §101 tr. zákoníku, které soudu ukládá povinnost uložit zabrání věci, jako je tomu v tomto případě, pokud je držena v rozporu s jiným právním předpisem. Tímto jiným právním předpisem se zde rozumí zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen zákon o zbraních). M. B. zanikla platnost zbrojního průkazu dne 15. 8. 2009 a o vydání nového (resp. prodloužení platnosti stávajícího) zbrojního průkazu nepožádal. V důsledku této skutečnosti byl podle §29 odst. 1 písm. i) zákona o zbraních, v tehdy platném znění, povinen příslušnému útvaru policie do 10 dnů odevzdat zbrojní průkaz, zbraně a střelivo. Pokud se týká střeliva, jmenovaný tak evidentně neučinil. Jestliže pak při ohledání místa činu dne 13. 8. 2013 bylo policií předmětné střelivo v bytě M. B. nalezeno, není pochyb o tom, že je držel bez patřičného povolení (§8 zákona o zbraních). Jak již bylo výše konstatováno, protože se jednalo o větší množství střeliva, a tudíž takovým jednáním byly naplněny znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování, nebylo možné ve věci aplikovat ustanovení §76 odst. 1 písm. a), popřípadě §76a odst. 8 písm. b) zákona o zbraních, ve znění účinném do 31. 12. 2009, která upravují přestupky v souvislosti s držením střeliva bez současného držení zbrojního průkazu, resp. v situaci, kdy držitel zbrojního průkazu po zániku jeho platnosti neodevzdá střelivo. V tomto ohledu tak o porušení zásady subsidiarity trestní represe hovořit v žádném případě nelze, jelikož jiný postup, než podle trestního řádu a posléze podle trestního zákoníku, možný ani nebyl.
Pokud jde o poslední námitku dovolatele, kdy se domáhá postupu podle §64 zákona o zbraních, tedy aby policie předmětné střelivo předala oprávněnému nabyvateli (správně držiteli), případně aby je prodala a výtěžek po odečtení nákladů vydala dovolateli, tak k tomu lze uvést následující. Takovýto postup skutečně zákon o zbraních ve svém ustanovení §64 upravuje a umožňuje. Vztahuje se to ale pouze na držitele zbrojního průkazu, jehož platnost zanikla, pokud v souladu s ustanovením §29 odst. 1 písm. i) zákona o zbraních, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (v podstatě totožná právní úprava platí i v současné době), odevzdal do 10 dnů od zániku platnosti zbrojního průkazu mj. střelivo příslušnému útvaru policie. Pouze takovýto držitel zbrojního průkazu, jehož platnost zanikla, který předmětné střelivo odevzdal policii, má právo (ale zároveň i povinnost) postupovat podle jednotlivých alternativ obsažených v §64 odst. 1 písm. a) až c) zákona o zbraních. A jenom vůči takové osobě, pokud tato ve lhůtě do 2 měsíců (nyní do 6 měsíců) neuskuteční žádný z postupů odpovídající jedné z alternativ obsažených v ustanovení §64 odst. 1 písm. a) až c) zákona o zbraních, má policie povinnost učinit opakovanou výzvu k postupu podle odst. 1 §64 cit. zákona. Pokud i navzdory tomu opakovaně vyzvaná osoba podle §64 odst. 1 zákona o zbraních postupovat nebude, naloží policie s takovým střelivem podle §64 odst. 2 zákona o zbraních. Tj., nabídne je prostřednictvím podnikatele v oboru zbraní a střeliva k prodeji. Získaný výtěžek pak po odečtení nákladů náleží jejich původnímu vlastníku. Dovolatel ale takovou osobou zjevně není, jelikož ve stanovené desetidenní lhůtě po zániku platnosti svého zbrojního průkazu střelivo příslušnému útvaru policie neodevzdal. To bylo nalezeno a posléze vydáno manželkou dovolatele až v souvislosti s jinými úkony trestního řízení, které bylo vedeno v souvislosti s podezřením, že se dovolatel dopustil jiné trestné činnosti.
Dovolatel tak rozhodnutím Krajského soudu v Plzni o zabrání věci, konkrétně neodevzdaného střeliva, které po zániku platnosti zbrojního průkazu již nebyl oprávněn držet, zkrácen na svých vlastnických právech nebyl, a rozhodně ani nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, natož zásady presumpce neviny.
Nejvyšší soud proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání M. B. odmítl, jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2015
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c