ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.412.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 412/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2015 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 50 To 409/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 31/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 8. 9. 2014 sp. zn. 24 T 31/2014, uznal obviněného M. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„v Ch., okr. S., v ulici O. u domu dne 25. 2. 2014 mezi 06.30 hod. až 06.45 hod. oslovil procházejícího J. K., kterého otočil čelem k sobě a udeřil jej rukou do obličeje, na to se poškozený začal aktivně bránit a obžalovaného rovněž udeřil, následně obžalovaný začal utíkat, poškozený běžel za ním a k dalšímu napadání došlo v otevřeném prostoru mezi panelovými domy, když obžalovaný po další krátké potyčce s poškozeným, kdy již oba upadli na zem, tohoto nezjištěným ostrým předmětem – pravděpodobně pilníkem na nehty o délce 12 cm s plastovou rukojetí, s ocelovou částí délky 4 cm, šířky 1 cm a tloušťky 0,3 mm, bodnul dvakrát do zevní strany pravého stehna a způsobil mu poranění o hloubce 3 cm u každého z nich, dále stejným předmětem bodnul poškozeného do pravé bederní oblasti, kde mu způsobil bodné poranění o hloubce 5 cm, na to zůstal poškozený nehybně ležet na zemi schoulený na boku a obžalovaný, který již vstal, poškozeného udeřil několikrát pěstí do těla, dále oběma spojenýma rukama do zad a vícekrát do něj kopl do zadní části hlavy, zad a břicha, kdy jen pouhou náhodou a díky několika vrstvám oblečení poškozeného nevznikla život ohrožující poranění, a to poranění stehenní a podkolenní tepny, kdy se mohlo jednat o zranění, která by doprovázelo masivní krvácení, které by bez včasné lékařské pomoci mohlo vést až ke smrti poškozeného“ .
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to obviněnému uložil podle 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, pobočce České Budějovice a Plzeň, částku 3.212,- Kč,
Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 50 To 409/2014 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejprve v písemném podání uvedl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. K takovým skutkovým a právním závěrům dospěly soudy zejména na základě výpovědi poškozeného z přípravného řízení a dále na podkladě výpovědí svědků. Soudy postupovaly příliš extenzivně, což je v rozporu se zásadami trestního práva. Připomněl, že v jeho případě nedošlo dokonce ani k ublížení na zdraví, jak to definuje §122 odst. 1 tr. zákoníku a ustálená judikatura. Nebyl totiž prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, přičemž tento byl spatřován v případném porušení stehenní tepny, což by mohlo vést až ke smrti. Má však pouze základní vzdělání a až do vynesení rozsudku neměl žádné povědomí, že by při bodnutí pilníkem do dolní končetiny mohlo dojít k závažnější újmě, konkrétně k porušení důležité tepny, jelikož nevěděl, že se v dolních končetinách nachází něco tak důležitého. Tomu, že neměl v úmyslu poškozeného zranit, nasvědčuje i to, že se mu snažil po vlastním konfliktu pomoci, ale poškozený pomoc odmítl a odháněl ho od sebe. Taktéž pokud by po bodnutí došlo k jakýmkoli úderům proti poškozenému, jak uvádí obecné soudy, tak by tyto údery musely být jedině slabší intenzity, jinak by došlo k závažnějšímu a viditelnějšímu zranění poškozeného, jak to ostatně uvedla i znalkyně MUDr. Ferjenčíková ve znaleckém posudku. Jelikož se pilník nenašel, soudy se nezabývaly variantou, že mohl být kratší než uváděných 12 cm, což převzal okresní soud z obžaloby. Jeho jednání tedy mělo být kvalifikováno jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel dále uvedl, že soudy obdobným způsobem pochybily i ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kdy tato kvalifikace vůbec neměla být užita, jelikož poškozený jej napadl jako první.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 50 To 409/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 9. 2014 sp. zn. 24 T 31/2014 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále je státní zástupce).
Po rekapitulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy činnými v předchozí fázi trestního řízení, což je pro dovolací soud zásadně závazné. Východiskem pro dovolací přezkum jsou skutková zjištění, jež soudy zjistily. Zejména je klíčová tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku, z které mj. vyplývá, že obviněný nezjištěným ostrým předmětem, zřejmě pilníkem na nehty při potyčce, kterou sám vyprovokoval a zahájil, udeřil poškozeného rukou do obličeje, bodl jej 2x do stehna, přičemž jen náhodou nevznikla život ohrožující poranění a to poranění stehenní a podkolenní tepny, kdy se mohlo jednat o zranění doprovázená masivním krvácením, která by bez včasné lékařské pomoci mohla vést až ke smrti. Právní kvalifikace zvolená soudy obou nižších stupňů je tak správná a skutkovým zjištěním plně odpovídá. Je evidentní, že jednání obviněného směřovalo bezprostředně ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž obviněný tak činil v úmyslu zločin spáchat, ale k jeho dokonání pouhou náhodou nedošlo. Důvodnou není ani námitka, že poškozený byl zdravotně omezený jen po velmi krátkou dobu. Obviněný je totiž stíhán pouze pro pokus, nikoliv dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Není tak podstatné, jak dlouhou dobu zdravotní omezení trvalo.
Státní zástupce dále poukázal, že není důvodná ani námitka ohledně nedostatku úmyslu na straně obviněného. Každý jedinec včetně jedinců mentálně méně disponovaných má povšechnou představu o fungování lidského těla a ví, že v jeho těle se nachází mozek, srdce, kosti a svaly a také cévy (tepny, vlásečnice a žíly), ve kterých koluje krev, přičemž jejich narušení může mít i fatální následky. Pokud toto obviněný popírá a tvrdí, že mu tyto skutečnosti nejsou známy, jde zjevně o tvrzení účelové, jehož cílem je zbavit se trestní odpovědnosti. Námitka, že nevěděl, že může při bodání pilníkem do dolní končetiny poškozeného způsobit závažné poranění, je proto nedůvodná. Pokud pak obviněný zpochybňuje závěry soudů o podobě pilníku, jedná se o námitky směřující vůči skutkovým zjištěním soudů a tyto jsou v dovolacím řízení zásadně vyloučeny a nelze k nim přihlížet. Vzhledem k uvedenému tedy nelze akceptovat námitku, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno jen jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Nelze akceptovat ani námitku, že obviněný nespáchal přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nedostatek naplnění této skutkové podstaty obviněný dovozuje z toho, že ho poškozený napadl jako první, ovšem tato námitka nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů a nelze k ní v rámci dovolacího řízení přihlížet. Ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že to byl obviněný, kdo celý incident vyprovokoval a udeřil poškozeného rukou do obličeje.
Jelikož z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí ani z dostupného spisového materiálu nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud nejprve posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jen skutková podstata pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a dále, že nenaplnil ani skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného sice částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. V podstatě shodnými námitkami proti výroku o vině se zabýval již soud druhého stupně, a to i vedle jiných odvolacích námitek obviněného, ale shledal je nedůvodnými a výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně tak ponechal v platnosti.
Ohledně zmíněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti uvést, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžká újma na zdraví je definována v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je tedy vymezena dvěma podmínkami, přičemž se vždy musí jednat buď o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění a musí současně odpovídat některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
Podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se za těžkou újmu považuje delší dobu trvající porucha zdraví, tj. vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které navíc omezuje způsob života poškozeného po delší dobu, v praxi soudů nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (srov. např. rozhodnutí č. 5/1962, č.13/1966, č.18/1969 Sb. rozh. tr.).
Rovněž je nutné zdůraznit, že způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoliv jednáním (konáním nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové nebo postupné a dlouhodobé.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska shora uvedených znaků je nutné nahlížet i na čin obviněného. Je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se této otázce věnovaly v dostatečné míře. Útokem obviněného v tomto případě hrozila právě těžká újma na zdraví a soudy pak správně konstatovaly, že k jejímu způsobení nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli dovolatele. Obviněný s ohledem na zvolený způsob a intenzitu útoku, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, musel vědět, že poškozenému může způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví a pro případ, že se tak stane, s tím byl alespoň srozuměn. Jeho argumentaci, že je pouze osobou se základním vzděláním a tudíž nevěděl, že bodáním do dolních končetin může způsobit těžkou újmu na zdraví, přijmout nelze. Každý i podprůměrně disponovaný jedinec alespoň ví, že v dolních končetinách proudí krev, která je rozváděna cévami, jejichž násilné přerušení může vést až k vykrvácení člověka. Není důvod pochybovat o tom, že takovouto fundamentální znalost měl i obviněný, který tudíž popsaným způsobem jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když bylo v podstatě věcí náhody, že se shora uvedený následek nestal (pravděpodobně i pro několik vrstev oblečení poškozeného ). Aplikovaná právní kvalifikace činu obviněného je tak správná a v souladu se zákonem.
V jednočinném souběhu pak obviněný naplnil i skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť na místě veřejnosti přístupném napadl jiného. V případě tohoto přečinu, kterého se obviněný dopustil jednáním uvedeným ve výroku rozsudku okresního soudu, je nutné poukázat na to, že obviněný popřel naplnění zákonných znaků tohoto přečinu, neboť jej poškozený údajně napadl jako první. Uvedená námitka ovšem jednak nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů a navíc k ní ani nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Přesto je třeba v této souvislosti poukázat z hlediska naplnění znaků tohoto přečinu i na další hrubé fyzické napadání poškozeného, jehož se obviněný dopustil poté, kdy poškozený již bezvládně ležel na zemi. To bylo z jeho strany zcela nepřiměřené a neodůvodnitelné. Pouze to ale dokumentuje závěr učiněný soudy nižších stupňů, že v konfliktu mezi obviněným a poškozeným byl prvotním a zároveň hlavním agresorem obviněný, takže právní závěr o tom, že se současně dopustil i přečinu výtržnictví je zcela namístě.
V posuzovaném případě tak soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.), jakož i závěry právní (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/2007). Plně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k namítané právní kvalifikaci jednání obviněného. V projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněného neshledal Nejvyšší soud žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu obou soudů, a které by nebyly v souladu se zákonem. Výjimkou by mohl být tzv. extrémní nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jejich hodnocením a výsledným skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k přijatému právnímu posouzení věci, ale k takovému závěru, že by zde extrémní nesoulad byl přítomen, Nejvyšší soud nedospěl.
Protože napadené rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí, jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c