ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.448.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 448/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2015 o dovolání obviněné A. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 7 To 88/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněné A. F. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 34 T 7/2014, uznal obviněnou A. F. vinnou, že
dne 24. 6. 2013 krátce po 18,00 hod. v ulici D. v K. n. O., okres S., nejprve před domem slovně napadala vulgárními výrazy „hajzle, kriple, chcípáku, svině“ nezletilého, jehož v té době měla svěřeného do pěstounské péče, následně jmenovaného nezletilého odvlekla na zahradu za uvedeným domem, kde jej v přítomnosti nejméně dalších osmi osob fyzicky napadla tím způsobem, že jej nejprve udeřila plechovým ešusem silou menší intenzity do hlavy a strkala do něj, a když nezletilý upadl, intenzitou nízkého stupně jej nohou, na níž měla měkkou letní obuv, jednak nejméně jednou kopla do těla, jednak mu nejméně jednou šlápla na hlavu, poté nezletilého odtáhla k napuštěnému dětskému bazénu, do něhož mu na dobu několika vteřin potopila hlavu, aniž by se nezletilý počal dusit, a nakonec nezletilého odvlekla k domu, kde do něj strčila, až upadl na zeď, po celou dobu mu stále nadávala výše uvedenými vulgárními výrazy, nezletilý v důsledku popsaného počínání neutrpěl žádná poranění, která by si vyžádala lékařské ošetření a která by jej omezovala v obvyklém způsobu života, přičemž obžalovaná se uvedeného jednání dopustila přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 10. 1975 sp. zn. 3 T 118/75, jenž nabyl právní moci dne 14. 11. 1975, byla uznána vinnou trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí za to podle 358 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 7 To 88/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám obviněné podle §358 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 1 roku.
Obviněná proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala následně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání nejprve shrnula důvody, které ve svém rozhodnutí ohledně naplnění objektivní stránky trestného činu výtržnictví uplatnil odvolací soud, s čímž však vyslovila svůj nesouhlas. Dále uvedla, v čem podle jejího názoru spočívá přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku a zdůraznila, že na konkrétní podobě vulgárních výroků se svědci neshodli a násilné jednání nebylo prokázáno. Nelze proto souhlasit s názorem soudu, že jednání dovolatelky závažným způsobem narušilo veřejný pořádek a klid. Její jednání bylo náhlé, ojedinělé, impulsivní a nebylo projevem záporného postoje vůči nezletilému. Přihlížející svědci nepokládali za nutné zasáhnout a nemohli tak mít obavu o zdraví nezletilého. Soud také neposoudil motiv jednání s dřívějším způsobem života dovolatelky. Ta byla sice v minulosti trestána, ale stalo se tak více jak před dvaceti lety. V roce 2012 byla postižena pro přestupek, bylo to ale pro ojedinělé protiprávní jednání s nižším stupněm společenské škodlivosti.
S ohledem na uvedené v jednání dovolatelky nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 tr. zákoníku a proto byl učiněn návrh, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněné podala ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. obsáhlé písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Ve stručnosti lze uvést, že nejprve po rekapitulaci průběhu předchozího řízení a rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i obsahu podaného dovolání konstatovala, že dovolatelka při zpochybnění správnosti právního posouzení svého jednání nevycházela z popisu děje, jak je obsažen ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a své pochybnosti o prokázání způsobu svého jednání nepodložila námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Státní zástupkyně proto zmínila, že veškerá její ostatní stanoviska k důvodnosti vznesené dovolací námitky obviněné ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku se pohybují spíše mimo rámec podaného vyjádření a striktně vychází pouze ze skutkového stavu, plynoucího z výroku o její vině. Státní zástupkyně poté provedla podrobný rozbor soudy zjištěného skutkového stavu v návaznosti na znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou včetně závěru, o nikoli nižším stupni společenské škodlivosti jejího jednání. Přitom poukázala i na některá již existující rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 3 Tdo 924/2013, 11 Tdo 239/2002, 6 Tz 37/89, 6 Tdo 84/2011).
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud nejprve posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou nižších stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněná v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ve své podstatě namítla, že jejím jednáním nebyla naplněna objektivní a v podstatě ani subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně je ale nutno konstatovat, že obviněná tyto své výhrady částečně opírá o vlastní hodnocení důkazů a tím i o skutkové závěry, které nejsou souladné se skutkovými zjištěními, jak je učinily předchozí soudy. Rovněž je třeba podotknout, že naprostou většinu argumentů již použila v dříve podaném odvolání a těmito jejími výhradami se Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval, přičemž je shledal nedůvodnými a výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně ponechal v platnosti. V podrobnostech je zde možno poukázat na tu část odůvodnění rozhodnutí obsaženou na str. 3 až 4, kde odvolací soud důkladně a srozumitelně vysvětluje, proč pokládá výhrady obviněné za nedůvodné, a naopak v jakých směrech považuje právní kvalifikaci aplikovanou na její jednání za správnou a odpovídající zákonu. Posléze se v této souvislosti zabýval i problematikou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že v konkrétním případě jsou splněny podmínky pro trestněprávní postih obviněné v té podobě, jak bylo v konečném výsledku rozhodnuto.
Nejvyšší soud tak v posuzovaném případě konstatoval, že soudy opřely svůj závěr o vině obviněné o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.), jakož i závěry právní (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/2007). Plně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k namítané právní kvalifikaci jednání obviněné. V projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněné neshledal Nejvyšší soud žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu obou soudů, a které by nebyly v souladu se zákonem. Výjimkou by mohl být tzv. extrémní nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jejich hodnocením a výsledným skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k přijatému právnímu posouzení věci. Ani k takovému závěru, tedy že by zde existoval výše zmíněný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud nedospěl.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nepokládá za potřebné, aby podrobněji reagoval na opakující se námitky dovolatelky, když v předchozím průběhu řízení se jimi odpovídajícím způsobem zabýval soud prvního i druhého stupně, a to jenom proto, že dovolatelka není spokojena s výsledkem trestního řízení v její věci. V takovýchto případech judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné A. F.
Protože byl učiněn konečný závěr, že výsledné rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí, jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c