ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.464.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 464/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2015 o dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 3 To 520/2014, v trestní věci vedené Okresním soudem Brno - venkov pod sp. zn. 30 T 135/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. 30 T 135/2014 byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 494/2012 Sb., protože v blíže neustanovené době do 21. 7. 2014 ve Věznici K., B., kde jako vězeň vykonává trest odnětí svobody, mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že nezjištěným způsobem konzumoval vědomě návykovou látku, která obsahuje amphetaminy, kdy ode 21. 7. 2014 mu byl ve Zdravotním středisku Vězeňské služby ČR, Věznice K., proveden kontrolní odběr moči, v jejímž vzorku byla následným imunochemickým vyšetřením provedeným v Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice U svaté Anny v Brně, Tvrdého 2a, zjištěna přítomnost výše uvedené látky považované za návykovou dle příslušných ustanovení Zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, která je současně psychotropní látkou ve smyslu vyhlášky MZV č. 62/1989 Sb. Úmluvy o psychotropních látkách, tímto závažným jednáním tak mařil účel výkonu trestu, který mu byl v délce 9 let stanoven rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007 pod sp. zn. 5 T 138/2007, s nabytím právní moci dne 21. 11. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2007 pod sp. zn. 3 To 445/2007, neboť konzumací takové látky porušil základní povinnosti odsouzeného podle §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, o kterých byl prokazatelně poučen, přičemž takového jednání se dopustil opakovaně, kdy mu byly v souvislosti s požíváním návykových látek ve VTOS ve Věznici K. uloženy 15. 9. 2011 a 8. 8. 2013 kázeňské tresty a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov č. j. 1 T 23/2013-65 ze dne 2. 4. 2013 pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. a posléze rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 T 86/2013 ze dne 5. 8. 2013 pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění zákona č. 494/2012 Sb.
Za to mu byl podle §337 odst.1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, a to výhradně proti výroku o trestu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 3 To 520/2014 z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a sám pak nově rozhodl tak, že obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, k jehož výkonu jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovolání směřuje do výroku o uloženém trestu.
V odůvodnění dovolání se namítá, že soud při své hodnotící činnosti nedostál všem podmínkám ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nerespektoval též ustanovení §39 tr. zákoníku. Podle dovolatele soud učinil chybný závěr, že u něho není dána žádná polehčující okolnost, ačkoli se k požití pervitinu doznal. Přiznal svoji závislost na drogách a vylíčil svůj problém odolat pokušení drogu požít, když ve Věznici K. je pervitin jednoduše k sehnání, resp. drogy jsou mu běžně nabízeny od spoluvězňů. Je iluzorní představa, že by mohl vězeň s tímto závažným problémem uvnitř věznice s lehce dostupnou drogou cokoliv sám udělat. Obviněný opakovaně žádal o umístění na toxické oddělení, ale nebylo mu vyhověno. V hlavním líčení proto navrhl, aby byl přeřazen z Věznice K. do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť si je vědom skutečnosti, že v přísnějším režimu nebude mít přístup ke drogám, což se mu potvrdilo během jeho výkonu trestu ve Věznici M., kde plnil aktivně program zacházení, byl častokrát kázeňsky odměněn a nebyl ani jednou kázeňsky trestán. Během výkonu trestu ve Věznici K. byl dvakrát trestán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, který spáchal požitím pervitinu, přičemž jednou mu byl uložen nepodmíněně trest v trvání 3 měsíců, a podruhé v trvání 8 měsíců.
Uložený trest ve výměře dvanácti měsíců představuje neúčelnou kriminalizaci jeho chování, když ani takto tvrdým potrestáním ve výkonu trestu nelze dosáhnout jeho nápravy ve smyslu zbavení se závislosti na pervitinu bez jiné pomoci. Je zcela mimo realitu domněnka, že další prodlužování nepodmíněného trestu odnětí svobody samo o sobě jej může zbavit závislosti na droze; spíše lze očekávat rezignaci na nápravu, což je nyní ve Věznici K. při výkonu trestu odnětí svobody již patrné, a zcela devastující vliv na jeho osobnost a možnost začlenění do společnosti po propuštění z výkonu trestu. Sám navrhoval přeřazení do věznice se zvýšenou ostrahou při uložení mírného nepodmíněného trestu odnětí svobody, takže má odhodlání se své závislosti na drogách zbavit. Nelze mu klást za vinu totální selhávání systému, který není schopen zamezit přísunu drog do věznic za velmi pravděpodobné asistence zaměstnanců. Uložení dalších dvanácti měsíců nepodmíněného trestu vězni, závislému na pervitinu, je alibismus a rezignace na nápravu systému, kdy dochází k tvrdému trestání vězně, k jehož nápravě velmi pravděpodobně stačí jen zařazení do věznice s přísnějším režimem, ve které nebude mít přístup k drogám, případně i zařazení na toxické oddělení na základě žádosti obviněného a jeho upřímné snahy o zbavení se závislosti na drogách.
Podle odůvodnění rozsudku obviněný opakovaně konzumoval návykovou látku, avšak za to již byl potrestán, nyní jej soud odsuzoval jen za jedno požití návykové látky, přičemž trest ve výměře dvanácti měsíců je podle dovolatele nepřípustný. Ve věznici se i přes své žádosti pomoci od závislosti nedočkal, soud jej však tvrdě sankcionuje za faktické selhávání systému. Obviněný nechce bagatelizovat užívání drog, avšak užití pervitinu nikterak zásadně neohrožuje společnost, proto podle něj není na místě uložení takto přísného trestu, když plně dostačující bude pro nápravu vězně přeložení do věznice s přísnějším režimem.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2014 č.j. 3 To 520/2014-67 pokud jde o výrok o trestu. Dále pak aby věc buď byla podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázána Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí o trestu, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že uloží obviněnému co nejmírnější trest ve věznici s přísnějším režimem.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poznamenal, že obviněný dovolání výslovně omezil pouze na výrok o trestu, přičemž se domáhá, aby byla posouzena jeho přiměřenost. Odkazuje proto na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Shodný názor zastává i Ústavní soud, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07.
Dovolatelem uplatněný důvod tak neodpovídá důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 3 To 520/2014 je přípustné podle ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K podanému dovolání je třeba v prvé řadě uvést, že podle ustáleného názoru Nejvyššího soudu dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Tomu je třeba rozumět tak, že pokud např. odvolání bylo podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu, odvolací soud je sice oprávněn přezkoumat a případně i změnit odvoláním nenapadený výrok o vině, ale pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezne důvod, tj. dospěje-li k závěru, že výrok o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině. Pokud takový závěr neučiní, nemá ani důvod odvoláním nenapadený výrok o vině přezkoumávat.
V daném případě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný výslovně s tím, že nesměřuje do výroku o vině, ale výlučně do výroku o trestu. Na základě toho pak odvolací soud svoji přezkumnou činnost soustředil výhradně na odvoláním napadený výrok o trestu v rozsudku okresního soudu, když zjevně nepokládal za potřebné se zabývat též odvoláním nenapadeným výrokem o vině, který evidentně pokládal za souladný se zákonem. Pokud se týká výroku o trestu, odvolací soud označil uložený šestnáctiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody za přísný, a proto v napadeném rozsudku okresního soudu tento výrok zrušil a sám pak obviněnému uložil opětovně nepodmíněný trest odnětí svobody, ale v nižší výměře dvanácti měsíců. Odvolací soud tak v podstatě vyhověl podanému odvolání obviněného.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný v dovolání obecně mohl uplatnit výhradně dovolací námitky proti výroku o uloženém trestu, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. To také učinil, a to za použití výhrady, že uložený trest je nepřiměřeně přísný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou souladnosti dovolatelem vznesených námitek s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Proti výroku o trestu pak lze zásadně tento důvod dovolání uplatnit výhradně ve vtahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pokud je namítáno pochybení soudu při ukládání souhrnného či úhrnného trestu v případech souběhu trestných činů nebo u trestu společného za pokračování v trestném činu. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku např. nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, osobních poměrů pachatele apod., jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Závěr dovolacího soudu je tudíž v tomto případě takový, že pokud byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou (což pokud jde o zařazení do příslušného typu věznice byl mj. i požadavek obviněného) a dovolatel v mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak veškeré jeho námitky namířené proti takto uloženému trestu je třeba označit za nespadající pod tento důvod dovolání.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c