ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.843.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 843/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného L. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 154/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 10 T 154/2013, byl obviněný L. V. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ v přesně nezjištěné době nejméně od září 2007 do 6. 1. 2013 na ul. V. v J., bez vědomí a souhlasu svých nájemníků, kteří užívali na základě smlouvy o pronájmu mimo jiné koupelnu nacházející se v horním patře bytu obviněného, prostřednictvím kamery či jiných nahrávacích zařízení, které ukryl za zrcadlo v koupelně, za účelem vlastního sexuálního uspokojení sledoval své nájemníky mimo jiné i v intimních situacích, a to nejméně H. H., M. M., P. K., L. P., M. Š. a L. V., čímž jim způsobil vážnou újmu zejména na ústavně zakotveném právu na soukromý a rodinný život“.
Za uvedené jednání byl obviněný L. V. odsouzen podle §181 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to:
- web kamery zn. Elro včetně adaptéru a kabelů,
- 2x kazety do videokamery zn. Sony,
- černé videokazety s označením RAKS VHS, v papírovém obalu modro-růžové barvy.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích:
- L. P., ve výši 30.000,- Kč,
- P. K., ve výši 20.000,- Kč,
- L. V., ve výši 20.000,- Kč,
- M. Š., ve výši 50.000,- Kč,
- Ing. M. M., ve výši 10.000,- Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. H., odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Ing. M. M. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 10 T 154/2013, podal obviněný L. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. Zt 35/2014 a obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. Zt 86/2013 pro skutky spočívající v tom, že
- v přesně nezjištěné době nejméně od září 2007 do 6. 1. 2013 na ul. V. v J., bez vědomí a souhlasu svých nájemníků, kteří užívali na základě smlouvy o pronájmu mimo jiné koupelnu nacházející se v horním patře bytu obviněného, prostřednictvím kamery či jiných nahrávacích zařízení, které ukryl za zrcadlo v koupelně, za účelem vlastního sexuálního uspokojení sledoval své nájemníky mimo jiné i v intimních situacích, a to nejméně H. H. a M. M., čímž jim způsobil vážnou újmu zejména na ústavně zakotveném právu na soukromý a rodinný život, vyjma P. K., L. P., M. Š. a L. V., jejichž sledování je projednáváno dosud samostatně před Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 154/2013,
- v přesně nezjištěné době nejméně od září 2012 do 6. 1. 2013 na ul. V. v J., bez vědomí a souhlasu svých nájemníků P. K., L. P., M. Š. a L. V., kteří užívali na základě smlouvy o pronájmu mimo jiné koupelnu nacházející se v horním patře bytu obviněného, tyto prostřednictvím webkamery, kterou ukryl za zrcadlo v koupelně, za účelem vlastního sexuálního uspokojení sledoval mimo jiné při v intimních chvílích, čímž výše uvedeným způsobil vážnou újmu zejména na ústavně zakotveném právu na soukromý a rodinný život,
v nichž byly spatřovány dva přečiny poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobních návrzích označené skutky nejsou trestnými činy.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození:
- L. P.,
- P. K.,
- L. V.,
- M. Š.,
- Ing. M. M.,
- H. H.,
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením skutku, tedy s tím, že by jednání obviněného, za skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, bylo možno posoudit pouze jako jednání dílem promlčené a dílem beztrestné. Přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku má poměrně obecně formulovanou skutkovou podstatu. Existuje tak poměrně rozsáhlá judikatura k otázce, jakým jednáním je možno jinému způsobit vážnou újmu na právech. Takovým jednáním ovšem může být i utajené sledování osoby v koupelně jí užívaného bytu, přičemž v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 942/2011. V předmětné věci L. V. se nepodařilo nalézt přijímací zařízení k celému období ani ustanovit další poškozené k období od července 2009 do září 2013. Otázkou však je, zda tyto chybějící důkazy byly vůbec nezbytné pro závěr, že obviněný přesto způsobil poškozeným vážnou újmu na právech a že tak činil zejména i ve shora citované sporné době. Tedy zda učiněná skutková zjištění byla z hlediska přečinu podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neúplná reálně nebo jen zdánlivě.
Dále státní zástupce rozebral, jaká skutková zjištění vlastně odvolací soud učinil, a uvedl, že zásadní otázkou je, která ze shora popsaných jednání způsobila kterým poškozeným vážnou újmu na jejich právech na nedotknutelnost soukromí čl. 7 odst. 1 Ústavy, ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Ústavy, případně na jejich právech na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11, Protokolu č. 13 a Protokolu č. 14 (dále jen Úmluva). Tato práva dále označuji souhrnně jako „právo na soukromí“. Odvolací soud považoval za takové jednání pouze jednání obviněného spočívající v pořízení videozáznamů nahých poškozených H. a M. Jak je patrno z posledního odstavce na č. l. 5 napadeného rozsudku považoval toto jednání za prokázané a trestné, avšak za již promlčené. Zjevně vycházel z toho, že uvedená práva těchto dvou poškozených již nebyla zasažena tím, že obviněný záznamy jejich nahých těl nezničil, ale po řadu následujících let uchovával ve svém držení, a to až do domovní prohlídky dne 5. 2. 2013. K tomu uvedl, že právo na soukromí poškozených H. H. a M. M. bylo zasaženo jednak pořízením předmětných záběrů a jednak uchováním těchto záběrů v dispozici obviněného. Pokud měly obě poškozené právo na to, aby nebyly tyto záběry pořízeny, tím spíše pak měly právo na to, aby nebyly po řadu dalších let uchovávány v dispozici pro ně zcela cizí osoby, která zjevně nemohla mít vůli ani zájem ochránit je před případným dalším zneužitím. Proto má za to, že obviněný pokračoval v zásahu do práv obou uvedených poškozených držením předmětných videokazet, a to až do dne 5. 2. 2013, kdy byly tyto nahrávky nalezeny. V páchání přečinu podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy obviněný pokračoval tím, že pořízené nahrávky dále vědomě držel ve své dispozici, toto jednání tedy není možno považovat za promlčené.
Nesprávné právní posouzení této části jednání obviněného proto spatřuje v tom, že toto jednání nebylo posouzeno jako součást pokračujícího přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný dalším držením pořízených záznamů na kazetách VHS nepochybně naplnil znaky pokračování podle §116 tr. zákoníku – toto držení záběrů jejich nahých těl pro ně cizí osobou bylo další vážnou újmou na právech obou poškozených, přičemž uvedené jednání bezprostředně časově i způsobem provedení navazovalo na předchozí pořízení těchto záběrů a týkalo se souvisejících (zde dokonce zcela totožných) předmětů útoku – poškozených H. a M. Rovněž ohledně ostatních poškozených K., P., Š. a V. považuje právní posouzení skutku za nesprávné. Jak bylo uvedeno, odvolací soud považoval za rozhodné, že nebylo nalezeno přijímací zařízení. Odvolací soud měl za to, že bez zajištění konkrétního přijímače nepostačuje takový zásah do práv poškozených na to, aby se jednalo o vážnou újmu na právech. Tento názor považuje za nesprávný. Má za to, že již tím, že poškození v natolik intimním prostoru pozorováni být mohli a že obraz jejich nahých těl byl „kamsi“ vysílán, je vážnou újmou na jejich právu na soukromí. K poruše na právech poškozených proto došlo již tím, že byli obviněným vlákáni do takto vybavené koupelny. To se týká i poškozených z první skupiny, tedy H. H. a M. M. K oběma skupinám poškozených dodává, že odvolací soud se přespříliš soustředil na motiv jednání obviněného, který byl nepochybně sexuální. Považoval pak za trestné jen takové jednání, jímž obviněný tento sexuální motiv naplňoval – tím že se na poškozené právě díval, nebo si poškozené právě nahrával.
Ze všech výše uvedených důvodů má za to, že obviněný svým jednáním vůči všem poškozeným naplnil skutkovou podstatu jednoho pokračujícího přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 7 To 48/2015 jednání obviněného posoudil jako dílem promlčené a dílem beztrestné, jedná se o nesprávné právní posouzení skutku, v čemž spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému L. V., který se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřil. Ve svém vyjádření shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce nepovažuje za právně podložené a navrhuje, aby bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Předmětem ochrany jsou jiná než majetková práva jednotlivce, ale i právnických osob, kolektivních orgánů apod., a také státu. Okruh těchto „jiných práv“ není zákonem specifikován, mohou to být např. práva v oblasti rodinných vztahů, pracovních vztahů, osobnostní práva apod. Ochrana těmto právům je poskytována jen v případech jejich závažnějšího porušení („vážná újma na právech“). Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce či obtížně odstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala.
Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015, uvedl, že je třeba přisvědčit námitkám obviněného, pokud je nalézacímu soudu vytýkáno, že se nevypořádal se všemi důkazy provedenými ve věci, zejména pokud jde o otázku neexistence přijímacího zařízení ke zjištěné kameře. Dále se ztotožnil i s námitkou, že pro období od června, resp. července 2009 do září 2012 nebyly provedeny a zjištěny žádné důkazy, které by umožnily závěr, že obviněný prostřednictvím zjištěné webkamery sledoval své nájemníky. Soud rovněž v této souvislosti uvedl, že doznání obviněného z přípravného řízení nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti prokazovat vinu bez ohledu na obsah této výpovědi. Obviněný sice doznal zejména sledování poškozených, a to svědkyně M. a H., nicméně pokud jde o další část jeho výpovědi, pak v této části nebyly zjištěny a provedeny žádné důkazy, které by objektivně podpořily výpověď obviněného. Odvolací soud dále přisvědčil námitce obviněného, že jednání, jehož se dopustil vůči poškozeným M. a H., naplňuje skutkové znaky citovaného přečinu, event. trestného činu podle zákona účinného do 31. 12. 2009, avšak s ohledem na dobu, která uplynula až do zahájení trestního stíhání, by ohledně této části jednání obviněného, resp. tomuto skutku, bylo nutno uplatnit institut promlčení. V dané věci však nemohlo dojít k zastavení trestního stíhání ohledně jednání vůči poškozeným M. a H. z důvodu použití institutu promlčení, neboť tím by vzhledem k popisu skutku v podaných obžalobách došlo k zastavení celého trestního stíhání, tedy i části vymezené obdobím od září 2012 do 6. 1. 2013. Odvolací soud se dále zabýval hodnocením výpovědi obviněného a otázkou technické možnosti realizovat sledování poškozených prostřednictvím umístěné kamery, avšak bez zajištěného přijímače, přičemž uzavřel, že pokud nebyl zajištěn přijímač ke kameře, nebylo možno pořízený obraz sledovat na televizní obrazovce či jiném záznamovém zařízení. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na popis skutku v podaných obžalobách mu nezbylo než obviněného obou obžalob zprostit podle §226 písm. b) tr. ř. s tím, že jeho jednání není trestným činem, byť je nepochybné, že skutek, jehož se obviněný dopustil vůči poškozeným M. a H., měl být předmětem usnesení o zastavení trestního stíhání, nicméně z procesních důvodů tak nemohlo být rozhodnuto.
Z odůvodnění citovaného rozsudku (viz s. 5 a 6 rozsudku) rovněž vyplývá, že odvolací soud považoval za prokázané tyto skutečnosti:
- minimálně od září 2007 do 6. 1. 2013 měl obviněný ve svém bytě zřízenu utajenou „pozorovatelnu“ nahých mladých žen, a to tím způsobem, že mezi jemu přístupnou komorou a koupelnou jeho nájemnic byl ve zdi otvor překrytý jednosměrným zrcadlem,
- obviněný v době do 30. 6. 2009 přes toto zrcadlo nahrál videokamerou VHS nahé poškozené H. H. a M. M.; tyto videokazety byly zajištěny ve věcech obviněného při domovní prohlídce ze dne 5. 2. 2013,
- od blíže nezjištěné doby do 6. 1. 2013 umístil obviněný za shora uvedené zrcadlo bezpečnostní kameru, která byla zapojena do zdroje energie a byla schopna pořizovat a vysílat obraz koupelny; u obviněného však nebylo nalezeno přijímací zařízení, kterým by bylo možno tyto záběry zobrazit na televizní obrazovce nebo na monitoru počítače nebo nahrát do záznamového zařízení.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) zaručuje každému nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, podle čl. 10 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě a dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na respektování soukromého a rodinného života.
Nejvyšší státní zástupce vyslovil ve svém dovolání názor, že se v posuzovaném případě sice nepodařilo nalézt přijímací zařízení k celému období ani ustanovit další poškozené k období od července 2009 do září 2013, avšak otázkou je, zda tyto chybějící důkazy byly vůbec nezbytné pro závěr, že obviněný přesto způsobil poškozeným vážnou újmu na právech a že tak činil zejména i ve shora citované sporné době. Způsobení „vážné poruchy na právech“ totiž zahrnuje poněkud širší spektrum jednání, než na které se zaměřil odvolací soud, který se příliš soustředil pouze na otázku, zda a v jaké době obviněný poškozené sám pozoroval nebo si je „nahrával“. Odvolací soud považoval za takové jednání pouze jednání obviněného spočívající v pořízení videozáznamů nahých poškozených H. a M., když evidentně vycházel z toho, že uvedená práva těchto dvou poškozených již nebyla zasažena tím, že obviněný záznamy jejich nahých těl nezničil, ale po řadu následujících let uchovával ve svém držení, a to až do domovní prohlídky dne 5. 2. 2013. Státní zástupce dále v rámci svého dovolání správně uvedl, že názor odvolacího soudu v tom směru, že nebylo nalezeno přijímací zařízení, a že bez zajištění konkrétního přijímače nepostačuje takový zásah do práv poškozených na to, aby se jednalo o vážnou újmu na právech, nelze akceptovat.
V posuzovaném případě obviněný bez výslovného souhlasu nájemníků umístil za zrcadlo v koupelně kameru, která byla nasměrována na celou plochu koupelny, přičemž je takto sledoval a monitoroval, když poškození neměli o jeho počínání žádné povědomí, a tak je uvedl v omyl ohledně nerušeného užívání prostoru koupelny a nezasahování do jejich práv, čímž hrubě zasáhl do intimity soukromí a osobnostních práv. Z provedeného dokazování vyplynulo, že kamera nainstalovaná za zrcadlem byla funkční. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů, dále vyplynulo, že se jednalo o bezdrátovou bezpečnostní videokameru napájenou ze sítě za pomocí zdroje. Dosah vestavěného vysílače činí v běžných podmínkách 35 až 40 m. K přijetí signálu je potřebný přijímač, který nalezen nebyl. Na základě výše uvedeného bylo zjištěno, že poškozeným při vykonávání intimní hygieny v koupelně nebylo známo, že zrcadlo na zdi je ve skutečnosti jednosměrné, že jím mohou být sledováni z vedlejší místnosti a že je za ním také umístěna funkční videokamera zapojená do elektrické sítě, která vysílá jejich obraz na vzdálenost 35 až 40 m (tj. i mimo uvedený byt), a že tedy mohou být v tomto okruhu pozorováni kýmkoliv, kdo má k dispozici příslušný přijímač. V daném případě je tedy nepochybné, že obviněný instalací kamery, která pořizovala záznam z prostoru koupelny (tj. místnosti, která je mimo jiné určena k provádění i velmi intimní hygieny), jež byla využívána nájemníky, závažným způsobem porušil především jejich právo na ochranu soukromí, a takový zásah je třeba považovat za vážnou újmu na právech. Je třeba podotknout, že k vážné újmě na právech poškozených došlo již tím, že byli obviněným vlákáni do takto vybavené koupelny, neboť již to, že poškození mohli být v tomto intimním prostoru pozorováni a obraz jejich nahých těl mohl být díky dosahu kamery vysílán až na vzdálenost 35 až 40 m, je vážnou újmou na jejich právu na soukromí (bez ohledu na to, zda byli skutečně z vedlejší místnosti pozorováni, ať obviněným nebo někým jiným nebo zda obviněný nebo někdo jiný signál kamery přijímal, příp. jejich obraz nahrával). Výše uvedené se týká i poškozených H. H. a M. M., které obviněný (z důvodu nefunkčnosti bezdrátové bezpečnostní videokamery) nakonec nahrál jinou technikou – analogovou kamerou VHS. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce, že právo na soukromí poškozených H. H. a M. M. bylo zasaženo dvojím způsobem, a to jednak pořízením předmětných záběrů a jednak uchováním těchto záběrů (nahraných na nosiči) v dispozici obviněného. Pokud měly poškozené právo na to, aby bez jejich vědomí a souhlasu nebyly předmětné záběry pořízeny, lze dovodit, že měly rovněž právo na to, aby nebyly tyto intimní záběry po delší dobu uchovávány v dispozici cizí osoby. Nepochybně má každý právo nejen na to, aby nikdo bez jeho souhlasu nenatáčel jeho nahé tělo v intimních situacích nebo na místech, která mají nejvyšší intimitu zaručit (toaleta, koupelna), ale i na to, aby taková nahrávka, byla-li již pořízena, nebyla držena jí neznámými osobami na neznámém místě. Uchovávání takové nahrávky lze tedy bezpochyby rovněž považovat za zásah do práva na ochranu soukromí.
Jak již bylo uvedeno výše, objektem přečinu poškození cizích práv jsou jakákoliv nemajetková práva jednotlivce v oblasti nejrůznějších vztahů – osobních, rodinných, pracovních, apod. Tento objekt je tedy mnohem širší, než pouhý zásah do sexuální sféry života člověka, uvedeným objektem není pouze zájem na ochraně lidské důstojnosti v sexuální oblasti.
Způsobením vážné újmy na právu na soukromí ve smyslu §181 tr. zákoníku může být i zřízení utajené pozorovatelny (za pomoci jednosměrného zrcadla nebo ukryté kamery) na takových místech, na kterých poškození mylně předpokládali nejvyšší míru intimity, jako například na toaletě nebo v koupelně. Za způsobení takové újmy lze považovat i přechovávání videozáznamů s intimními záběry, na nichž jsou poškození bez svého vědomí či souhlasu zobrazeni.
Za trestné činy trvající teorie považuje trestné činy, jejichž podstata spočívá v udržování protiprávního stavu a tyto trestné činy se posuzují jako jedno jediné jednání, které probíhá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován. Při formulaci skutkových podstat se zákonodárce soustředil zejména na hledisko dokonání trestného činu a otázkou, zda je součástí trestného činu i udržování protiprávního stavu, se příliš nezabývá. Za tohoto stavu je velmi obtížné rozhodnout, který trestný čin má povahu trvajícího trestného činu. Určitým kritériem je poznatek, že pro trvající trestné činy je příznačné, že stupeň škodlivosti trvajícího jednání se buď nemění, nebo se ještě zvyšuje, kdežto u ostatních trestných činů je nejškodlivější samotné vyvolání protiprávního stavu.
Aplikují-li se tato hlediska na posuzovaný případ, je evidentní, že posuzovaný trestný čin je trestným činem trvajícím, neboť obviněný navodil protiprávní stav tím, že na předmětné místo (do prostoru koupelny) umístil jednosměrné zrcadlo s otvorem ve zdi s možností sledování nájemníků bez jejich souhlasu a sledovací zařízení, prostřednictvím kterého sledoval bez jejich souhlasu a vědomí nájemníky (poškozené), přičemž toto sledovací zařízení bylo plně funkční a rovněž tím, že vědomě uchovával videokazety s intimními nahrávkami poškozených H. H. a M. M., čímž protiprávní stav neustále udržoval. Je třeba podotknout, že stupeň škodlivosti trvajícího jednání byl neměnný, neboť obviněný působil vážnou újmu na právu poškozených na soukromí tím, že koupelnu zpřístupnil pohledům z vedlejší místnosti, přičemž záběry poškozených bylo možné zachytit i mimo byt (neboť dosah vestavěného vysílače činí v běžných podmínkách 35 až 40 m) a ponechal si videokazety s intimními záběry dvou poškozených.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 48/2015. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.
Při novém projednání věci bude Krajský soud v Brně vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2015
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu