ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.106.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 106/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání, které podala obviněná J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 11 To 348/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 134/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 37 T 134/2014, byla obviněná J. S. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních dávek s denní sazbou 100,- Kč, tj. celkem ve výši 10 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně okresní soud uložil obviněné podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu patnácti měsíců.
Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněné a na jeho podkladě citovaný rozsudek podle §257 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil usnesením ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 11 To 348/2014. Dále postupoval podle §307 odst. 2 písm. a), b) tr. řádu a zastavil trestní stíhání obviněné pro skutek spočívající v tom, že
dne 24. 5. 2014 v době okolo 22.00 hodin řídila v obci Č., okres P.-v., z ulice S. do ulice P. H. osobní motorové vozidlo zn. Ford Mondeo, RZ ...., přičemž byla kontrolována hlídkou Policie České republiky, ačkoli věděla, že na základě rozhodnutí Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav ze dne 21. 5. 2013, č.j. 151-13430/2013, kterým byly zamítnuty její námitky proti záznamu 12 bodů v bodovém hodnocení, jež převzala osobně dne 24. 5. 2013, a pozbyla tak ke dni 11. 6. 2013 řidičské oprávnění ve smyslu §123c odst. 3 a §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Krajský soud současně přijal závazek obviněné, že po dobu tří měsíců nebude řídit motorová vozidla. Zkušební dobu stanovil soud podle §307 odst. 3 tr. řádu na jeden rok.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Zůbka. Odkázala přitom na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rozsah svého dovolání obviněná omezila na tu část výroku napadeného usnesení, v níž odvolací soud přijal závazek obviněné, že po dobu tří měsíců nebude řídit motorová vozidla.
Obviněná nejprve poukázala na text svého řádného opravného prostředku, v němž vznesla znovu svůj návrh na podmíněné zastavení trestního stíhání, avšak bez toho, aniž by výslovně zopakovala svůj závazek zdržet se řízení motorových vozidel na dobu tří měsíců vyslovený v průběhu hlavního líčení. Jak upřesnila ve svém dovolání, reagovala tím na okolnosti „vyjednávání“ se soudem prvního stupně, který považoval za přiměřenou dobu šesti měsíců, aby vůbec byl ochoten uvažovat o použití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Při stanovení délky tří měsíců totiž vycházela z předpokladu, že soud přihlédne k době, po kterou již měla řidičský průkaz zadržen orgánem policie, což by v součtu znamenalo právě šest měsíců, které soud prvního stupně považoval za adekvátní případu.
V další části svého dovolání obviněná citovala odůvodnění napadeného usnesení, v němž soud druhého stupně označil zařazení souzeného přečinu do kategorie činů uvedených v ustanovení §307 odst. 2 tr. řádu, v němž jsou alternativně uvedeny možnosti, za nichž lze použít institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, a jež se uplatní v případech, kdy soud nepovažuje použití hledisek vymezených §307 odst. 1 tr. řádu za dostatečné. Obviněná zdůraznila, že svůj závazek zdržet se řízení motorových vozidel po dobu tří měsíců nevyslovila v odvolání, a proto nesouhlasí s tím, že krajský soud její prohlášení z hlavního líčení pojal do výroku napadeného usnesení. Z formulace ustanovení §102 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 361/2000 Sb.), rovněž z důvodové zprávy k zákonu č. 193/2012 Sb., jímž bylo citované ustanovení §102 novelizováno, totiž vyplývá, že o vrácení řidičského oprávnění osobě, která je pozbyla, rozhodne příslušný obecní úřad až po vydání rozhodnutí o osvědčení nebo neosvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, nebo poté, kdy se má zato, že k osvědčení došlo. Z toho je zřejmé, že o vrácení řidičského průkazu obviněné nemůže dojít dříve, než po uplynutí 16 měsíců od jeho zadržení. Přitom s ohledem na její povinnosti v zaměstnání se jedná o sankci, která ji významně postihne, a současně neodpovídá jak okolnostem spáchaného přečinu, tak zejména osobě samotné obviněné, dosud zcela bezúhonné osoby.
Na tyto argumenty navázala obviněná výhradou proti naplnění subjektivní stránky přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že nevěděla o dosažení dvanáctibodové hranice za přestupky v dopravě. Jestliže tedy v době policejní kontroly dne 24. 5. 2014 řídila své motorové vozidlo, jednala pouze v hrubé nedbalosti, nikoli úmyslně, jak vyžaduje citované ustanovení trestního zákoníku.
Poté obviněná připomněla platnou právní úpravu týkající se ukládání trestu, resp. absenci zákonného vymezení účelu trestu v trestním zákoníku (dříve ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009). Z platné právní teorie lze dovodit obecná hlediska významná pro úvahu soudů v rámci rozhodování o druhu a výši trestu. Podle dovolatelky není z tohoto pohledu žádoucí využití generální prevence jako prostředku k prevenci individuální, přičemž je přesvědčena, že soud, ( zřejmě odvolací ), v projednávaném případě zvolil trest represivní, který v sobě postrádá prvek prevence. V odůvodnění napadeného usnesení soud druhého stupně přirovnal dobu osmi měsíců, po kterou nebude moci obviněná řídit motorová vozidla, k sankci spočívající v uložení trestu zákazu činnosti. Z toho dovolatelka dovodila, že soud si zjevně nebyl vědom faktického dopadu přijetí závazku obviněné neřídit tři měsíce. S ohledem na délku zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání, odnětí řidičského průkazu v době kontroly v květnu 2014, předpokládaný okamžik vrácení řidičského oprávnění příslušným obecním úřadem, k němuž nemůže dojít dříve, než soud rozhodne o osvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, je totiž podle obviněné zjevné, že bude moci řídit motorová vozidlo nejdříve po uplynutí 16 měsíců od zadržení řidičského průkazu. Tato skutečnost je pro obviněnou citelným zásahem do jejího života, který odvolací soud důkladně nezvážil. Nakonec obviněná dokonce vyslovila názor, že trest zákazu činnosti vyslovený napadeným rozhodnutím, je nesprávně označen jako závazek obviněné, který je v rozporu s účelem trestu ve smyslu §36 a násl. tr. zákoníku i s obecnými zásadami pro ukládání trestů podle §39 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část výroku rozhodnutí Krajského soudu v Praze a současně rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí.
V doplnění svého dovolání podaném v zákonné dvouměsíční lhůtě obviněná učinila alternativní návrh rozhodnutí dovolacího soudu, jímž by při ponechání napadené části výroku týkající se závazku obviněné analogicky užil ustanovení §350 tr. řádu a do délky tří měsíců započetl dobu, po kterou obviněná na základě opatření státního orgánu nemohla činnost spočívající v řízení motorových vozidel vykonávat (od 13. 6. 2014). Tím by pak mohlo dojít ke splnění požadovaného cíle, tj. aby od 14. 9. 2014 mohla ve vztahu k předmětnému skutku při dodržení formálních zákonných náležitostí požádat o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad s rozšířenou pravomocí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné J. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy. Podle jeho názoru je v předmětném dovolání formálně uplatněn důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jeho konkrétní obsah směřuje proti procesnímu postupu odvolacího soudu a proti skutkovým zjištěním ohledně úmyslného zavinění. Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je možné napadnout dovoláním prostřednictvím důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, avšak obviněná jej nemohla využít, neboť by se tak ve svůj neprospěch domáhala pokračování svého trestního stíhání. Dovolání v neprospěch obviněného smí podat výlučně nejvyšší státní zástupce (§265d odst. 1 tr. řádu).
Obviněnou zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se však zcela míjí s dovolacími argumenty. Především obviněná namítla porušení ustanovení §307 tr. řádu, tj. procesní nikoliv hmotně právní ustanovení. Navíc státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odmítl i tyto procesní výhrady obviněné, neboť soud může při rozhodování o podmíněném zastavení trestního stíhání požadovat splnění obou alternativních podmínek podle §307 odst. 2 písm. a), b) tr. řádu. Odkazem na komentář k trestnímu řádu státní zástupce odmítl dovolací argument o zařazení dobrovolného prohlášení obviněného o přijetí závazku zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání určité činnosti mezi trestní sankce. Vyloučil dále zpochybnění dobrovolnosti přijetí závazku obviněnou, neboť jej učinila v závěru hlavního líčení po poradě se svým obhájcem, na něž dokonce sama odkázala ve svém řádném opravném prostředku, jímž se evidentně domáhala podmíněného zastavení trestního stíhání, s nímž však následně projevila nesouhlas a tento procesní postup soudu druhého stupně napadla dovoláním.
Pokud v další části svého dovolání obviněná tvrdila, že si nebyla vědoma dosažení dvanácti bodů, zpochybnila tím své doznání, jež je základní procesní podmínkou pro použití §307 tr. řádu. Za této situace by pak bylo možné uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, avšak pouze v neprospěch obviněné, jak bylo již zdůrazněno.
Na druhé straně se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přiklonil k úvahám obviněné ohledně právní úpravy rozhodování o vrácení řidičského oprávnění ve správním řízení, která váže tento okamžik na uplynutí zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání, resp. vydání rozhodnutí o osvědčení nebo neosvědčení v této zkušební době. Podle přesvědčení státního zástupce proto i v případech, pokud by snad soud přijal závazek obviněného zdržet se řízení motorových vozidel na dobu kratší, než je zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání, musí správní orgán vyčkat jejího uplynutí, tudíž zkrácení tohoto typu závazku proti zkušební době je obsolentní. Ačkoli může být otázka řidičského oprávnění pro obviněnou zásadní, nelze ji v daném případě řešit cestou dovolání, které je přípustné jen z taxativně vymezených důvodů.
Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky uplatněné v dovolání neodpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obviněná nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná J. S. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. f) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Úvodem považuje Nejvyšší soud za nutné vyslovit souhlas s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že dovolací důvod, který obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku použila, není určen k případné nápravě toho typu rozhodnutí, jež je dovoláním v dané věci napadáno. Prostřednictvím důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž možné namítat nesprávné hmotně právní posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. To znamená, že v těchto případech musí konkrétní dovolací námitky směřovat proti vadnému právnímu posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Zásadně tak dovolatel musí uplatnit výhrady, podle nichž skutek, pro který byl stíhán a odsouzen , vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva , než jaké na ni dopadalo.
Obviněná J. S. však ve svém dovolání, které navíc omezila pouze na část samotného výroku o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 2 písm. a), b) tr. řádu, neuplatnila žádnou námitku, jíž by vytýkala vadu hmotně právní povahy, a to jak ve vztahu k samotnému skutkovému zjištění soudů, tak případně k hmotně právní úpravě jiné skutkové okolnosti. Jediná výhrada, která by za jiných okolností mohla být podřaditelná důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se týká subjektivní stránky přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který bylo předmětné trestní stíhání proti obviněné vedeno. V příslušné části svého dovolání, v němž se obviněná ohradila proti úmyslného spáchání citovaného přečinu s tím, že jednala „zřejmě“ z hrubé nedbalosti, však poukázala na to, že si nebyla vědoma dosažení hranice 12 bodů. Dokonce měla být v rámci jedné z předcházejících běžných policejních kontrol zasahujícím policistou ujištěna, že kromě pokuty již za zjištěný přestupek nebude postihována ztrátou bodů. Současně však zopakovala, že se k činu doznala a je si plně vědoma případných následků. Z formulace jejích výhrad proti naplnění znaku úmyslu, který, byť ve formě úmyslu nepřímého, je zákonem vyžadován k trestnosti daného přečinu, je zjevné, že obviněná nesprávně vycházela z přesvědčení, že výrokem odvolacího soudu byla vyslovena vina. Tímto způsobem však postupoval pouze soud prvního stupně, jehož odsuzující rozsudek následně odvolací soud zrušil a sám nerozhodl o vině (popř. trestu) obviněné, její trestní stíhání pro předmětný skutek podmíněně zastavil a to mj. také na podkladě učiněného doznání obviněné. Za této situace se krajský soud ani nemohl zabývat naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku včetně zavinění, neboť neodsoudil obviněnou, neuznal ji vinnou spácháním takto kvalifikovaného skutku a samozřejmě ji ani nemohl ukládat žádný trest.
Odvolacímu soudu přitom nelze vytýkat, pokud považoval za splněnou jednu z podmínek postupu podle §307 odst. 1 tr. řádu, tj. doznání obviněné k naplnění skutkových okolností popsaných ve výroku napadeného usnesení. Na tomto místě je možné především poukázat na samotná vyjádření obviněné ohledně její znalosti stavu bodového hodnocení v důsledku opakovaného spáchání přestupků v dopravě. Navazují totiž na listinné důkazy založené ve správním spise Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, č.j. 151-13430/2013 a na rozhodnutí tohoto úřadu o zamítnutí námitek obviněné proti záznamu bodů v registru řidičů (viz č. l. 19 až 23 trestního spisu), které jí bylo doručeno dne 24. 5. 2013. Z těchto dokumentů vyplývá, že obviněná si byla dobře vědoma dosažení dvanáctibodové hranice a ztráty oprávnění řídit motorová vozidla, přesto nesplnila povinnost odevzdat svůj řidičský průkaz a prakticky celý rok denně řídila motorové vozidlo. Krajský soud proto důvodně mohl vycházet ze znalosti obsahu pojmu „doznání“ obviněné, jež navíc učinila v průběhu trestního stíhání opakovaně, naposledy je vyslovila v mimořádném opravném prostředku.
Jakkoli působí zdůvodnění dovolání obviněné zmatečně, jsou v něm totiž zaměňovány pojmy „vina“, „trest“, resp. „trestní sankce“ s obsahem institutu podmíněného zastavení trestního stíhání a zákonem vymezených předpokladů pro jeho použití v trestním řízení, je možné z jednotlivých námitek dovodit, že obviněná obecně souhlasí s tímto postupem soudu druhé instance, avšak pouze z důvodů uvedených v §307 odst. 1, 2 písm. b) tr. řádu. Odmítá tudíž potřebu splnit též druhou alternativu druhého odstavce citovaného ustanovení a domáhá se zrušení jednostranného prohlášení o zdržení se řízení motorových vozidel po dobu tří měsíců. Nelze proto zcela přijmout tvrzení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněná fakticky podala dovolání ve svůj neprospěch, což zákon vylučuje. Dovolatelka akceptuje podmíněné zastavení svého trestního stíhání a pro takové rozhodnutí považuje za dostatečné složení peněžité částky ve výši 25 000 Kč na účet soudu prvního stupně určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. V takovém případě je dovolání podáno ve prospěch obviněné v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné zopakovat, že dovolatelkou využitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedopadá na případy, kdy bylo napadeným rozhodnutím podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného. K nápravě vad tohoto typu rozhodnutí je určen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Přesto, v podstatě mimo rámec dovolacího přezkumu, Nejvyšší soud stručně vysvětlí, proč nemůže přijmout tvrzení obviněné o „nadbytečnosti“ přijetí závazku zdržet se po dobu tří měsíců řízení motorových vozidel. Přitom se Nejvyšší soud nebude podrobně zabývat pochybeními soudu druhého stupně, která jsou patrná z odůvodnění napadeného rozhodnutí a svědčí o tom, že si soud náležitě a pečlivě neujasnil otázky spojené se závazkem obviněné nevykonávat činnost, při níž obviněná spáchala předmětný přečin.
Považuje však za potřebné odvolacímu soudu vytknout, že, ačkoli obviněná ve svém řádném opravném prostředku sama upozornila na určitou disproporci mezi právní úpravou trestního procesu a správního řízení ve vztahu k podmínkám rozhodování obecního úřadu obce s rozšířenou působností o vrácení řidičského oprávnění, jež fyzická osoba pozbyla v důsledku jedné z alternativních skutečností uvedených v §94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., krajský soud nijak nereagoval na jasné podmínky vyjmenované v ustanovení §102 odst. 1 téhož zákona. Ne zcela zřetelným způsobem, ale správně konstatoval, že doba zadržení řidičského oprávnění nemůže být započtena do doby dobrovolného závazku neřídit motorová vozidla. Tato skutečnost byla obviněné již známa nejpozději z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ani Nejvyšší soud nepovažuje za nutné pochybovat o správnosti takového procesního postupu. Ostatně stejný právní názor již dovolací soud vyslovil, např. ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015, a odmítl tím opačné rozhodnutí, jímž soud nižšího stupně dokonce pojal započtení doby tzv. předběžného zadržení řidičského oprávnění obviněného do výroku o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného a té jeho části, v níž se obviněný zavázal zdržet se po dobu podmíněného zastavení trestního stíhání řízení všech motorových vozidel. Skutečně nelze srovnávat situaci mezi uloženou trestní sankcí spočívající ve vyslovení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu motorových vozidel a výsledkem trestního řízení, (byť dočasným), kdy je bez vyslovení viny a tudíž i trestu, trestní stíhání obviněné osoby podmíněně zastaveno mj. poté, co soud přijal touto osobou učiněný dobrovolný závazek nevykonávat určitou činnost „během zkušební doby“. Vyčkání rozhodnutí o osvědčení takové osoby ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, nebo do doby, kdy se má za to, že v této době došlo k osvědčení příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou pravomocí je v ustanovení §102 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jednoznačně definováno. Tudíž v případech, kdy soud z jakéhokoli důvodu přijme závazek zdržet se činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu, která nepokrývá celou délku stanovené zkušební doby, neposkytuje současná právní úprava žádnou možnost, aby dotyčná osoba požádala o vrácení řidičského oprávnění příslušný orgán veřejné moci dříve, než soud rozhodne o tom, že se ve zkušební době osvědčila, event. kdy se má za to, že se tak stalo.
Úvahy Krajského soudu v Praze ohledně skutečné doby, po kterou nebude moci obviněná J. S. fakticky vykonávat činnost spočívající v řízení motorových vozidel, se s ohledem na citovanou právní úpravu jeví zcela nepřiléhavými. Dokud nebude odstraněna citovaná diskontinuita právní úpravy trestního řádu a zákona č. 361/1990 Sb., nebude mít pro obviněnou osobu jako držitele řidičského oprávnění, jejíž trestní stíhání soud či státní zástupce (v přípravném řízení) podmíněně zastaví za použití ustanovení §307 odst. 2 písm. a) tr. řádu, žádný faktický význam přijmout závazek neřídit motorová vozidla po dobu kratší, než jakou bude vymezena zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.
Na druhé straně je však nutné souhlasit se soudem druhého stupně, pokud v případě obviněné podpořil názor vyslovený již samosoudcem Okresního soudu Praha-východ v rámci hlavního líčení, že okolnosti zjištěné v projednávané trestní věci, kdy obviněná prakticky po dobu jednoho roku od pozbytí řidičského oprávnění nesplnila povinnost odevzdat řidičský průkaz příslušnému správnímu orgánu, naopak řídila dál motorové vozidlo, ačkoli byla srozuměna s tím, že k této činnosti ztratila způsobilost, jsou důvodem pro naplnění první alternativy druhého odstavce ustanovení §307 tr. řádu. Ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že sama bezúhonnost osoby obviněné a složení peněžité částky ve prospěch obětí trestné činnosti na účet soudu ve smyslu §307 odst. 2 písm. b) tr. řádu, byly postačujícími okolnostmi pro užití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Nebylo totiž možné odhlédnout od toho, že obviněná, ačkoli řádně seznámena s důsledkem svých opakovaných dopravních přestupků s následným postihem bodové ztráty, až dosáhla hranice 12 bodů již ke dni 2. 2. 2013, čímž ztratila oprávnění řídit motorová vozidla. Přesto rezignovala na zákonnou povinnost odevzdat řidičský průkaz odboru dopravně správních agend, oddělení evidence řidičů Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav (srov. §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.). Soudy obou stupňů proto důvodně trvaly na splnění druhé (byť alternativní) podmínky uvedené v §307 odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to dobrovolném prohlášení obviněné, že se během zkušební doby zdrží řízení motorových vozidel. Pokud odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval dobu tří měsíců za postačující, postupoval tím ve prospěch obviněné, poté, co prvoinstanční soud tuto lhůtu označil za příliš krátkou. Přečin, pro který bylo ve věci vedeno trestní stíhání proti obviněné, byl spáchán právě nerespektováním rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci a povaha tohoto skutku nemůže být dostatečně vyvážena pouze přijetím peněžité částky ve prospěch obětí trestné činnosti. Jestliže odvolací soud využil ve prospěch obviněné tzv. odklonu od normálního průběhu trestního řízení a podmíněně zastavil trestní stíhání, důvodně tak učinil za současného vyslovení závazku obviněné zdržet se řízení motorových vozidel, byť po dobu kratší, než jakou určil délku zkušební doby.
Nejvyššímu soudu tak nezbývá než akceptovat rozhodnutí soudu druhého stupně s tím, že bez přijetí dobrovolného závazku obviněné by nebyly naplněny předpoklady pro vyslovení rozhodnutí o podmíněném zastavení jejího trestního stíhání. Pokud tento soud v napadeném usnesení přijal prohlášení obviněné vyslovené v průběhu hlavního líčení, nic mu nebránilo v tom, aby dovodil, že byl obviněnou učiněn vážně, po náležitém poučení nejen ze strany soudu prvního stupně, ale též po poradě s obhájcem, tj. s vědomím případných důsledků s tímto slibem spojených. Její současné a v dovolání vyjádřené odmítnutí, nebo snad dokonce „odvolání“ vysloveného závazku není možné přijmout, a to ani za situace, pokud by nevedlo k reálnému oddálení její možnosti požádat o vrácení řidičského oprávnění před skončením doby podmíněného zastavení trestního stíhání, neboť bylo jednou z podmínek použití tzv. odklonu od normálního trestního řízení. Napadené usnesení ve všech jeho výrocích, /byť neobsahují složení finanční částky obviněnou na účet soudu, ačkoli z výroku i jeho odůvodnění je patrné, že odvolací soud vycházel i z naplnění této podmínky ustanovení §307 odst. 2 písm. b) tr. řádu/, není sice z formálního hlediska rozhodnutím perfektním, nicméně obsahem i významem odpovídá skutkovým zjištěním a procesním podmínkám použití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Ve svém celku je nutné jej považovat za rozhodnutí ve prospěch obviněné, neboť nedošlo k vyslovení viny a k uložení trestu, jak se mylně dovolatelka domnívá.
V tomto rozsahu považuje Nejvyšší soud za nutné, byť nad rámec dovolacího přezkumu, ve stručnosti komentovat zásadní argumenty obviněné, o něž opřela své dovolání a jež nemohly naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné J. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání se Nejvyšší soud nezabýval návrhem obviněné na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová