ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1122.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1122/2015-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2015 o dovolání, které podal D. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 55 To 22/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 T 35/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 8 T 35/2012, byl obviněný D. D. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci tak, jak je specifikován ve výroku předmětného rozsudku.
Uvedeného přečinu se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že pod uživatelským jménem „…“ sám obviněný nebo na jeho žádost J. J. pod uživatelským jménem „…“ v době od 11. 11. 2009 do 11. 2. 2010 na aukčním portálu www.aukro.cz v rubrice „kup teď“ nabízel k prodeji antivirové programy NOD 32/Eset Smart Security nebo notebooky s programovým vybavením (Windows 7 a případně i antivirovým programem Eset), zájemců následně předmětné zboží zaslal včetně potřebných údajů k aktivaci či k prodloužení předmětných licencí, ačkoli věděl, že tyto jsou již registrovány na jiné uživatele a jedná tak neoprávněně a v rozporu s autorským zákonem. V jiných případech dodal nabízené notebooky s operačním systémem klonovaným v rozporu s licenční smlouvou uzavřenou se společností Microsoft, s. r. o., kdy k zakrytí tohoto neoprávněného jednání přilepil na spodní stranu notebooku průhlednou pásku barevnou kopii certifikátu pravosti operačního systému bez ochranných holografických prvků a tedy neoprávněně a v rozporu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“) klonoval a šířil Software Windows 7 Professional.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu Okresní soud v České Lípě rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. března 2015, sp. zn. 55 To 22/2014, tak, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu ve věci rozhodl. Jediná změna, kterou odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně v novém výroku o vině učinil, spočívala v nápravě vadné citace autorského zákona, k níž došlo zřejmě písařskou chybou již v obžalobě a kterou soud prvního stupně převzal do svého rozhodnutí. Namísto označení tohoto zákona č. 121/2000 Sb., bylo nesprávně uvedeno č. 12/2000 Sb. V ostatních částech výroků o vině, trestu a o náhradě škody rozhodl odvolací soud naprosto shodně jako soud prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný D. D. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.
Dovolání obviněného je poměrně obsáhlé, ovšem jeho podstatnou část tvoří doslovná citace výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o samotnou dovolací argumentaci obviněného, tak ta je poměrně strohá. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný bez bližšího vysvětlení a poukazu na konkrétní nesrovnalosti mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 12 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, podle kterého „námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, může být uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. V závěru dovolání pak obviněný vyslovil nesouhlas s výší škody zjištěné soudy s tím, že přesně odpovídala částkám, které uplatnily poškozené obchodní společnosti a které nevychází z reálného využití softwaru.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný namítl zásah do svého práva na obhajobu, k němuž došlo nepředvídatelným procesním postupem soudu prvního stupně. V rámci hlavního líčení konaného dne 4. 12. 2013 totiž tento soud rozhodl o vyloučení 211 dílčích útoků žalovaného skutku k samostatnému projednání a rozhodnutí a současně meritorně rozhodl o 19 útocích pokračujícího přečinu. Tímto způsobem bylo obviněnému podle jeho přesvědčení upřeno právo na závěrečnou řeč a poslední slovo, neboť sice požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, avšak nepředpokládal skočení věci a chtěl se prostřednictvím zmíněných nástrojů obhajoby k věci před soudem vyjádřit. V této souvislosti ještě obviněný poukázal na to, že v hlavním líčení konaném dne 9. 10. 2013 soud prvního stupně při odročování na 4. 12. 2013 avizoval jen další výslechy svědků a neupozornil obhajobu na to, že ohledně části útoků může být věc dne 4. 12. 2013 meritorně rozhodnuta. Důvody pro vyloučení podstatné části skutků musely být přitom předsedkyni senátu známy již dlouhou dobu před konáním odročeného hlavního líčení dne 4. 12. 2013, o čemž svědčí fakt, že věc nařídila jen na dopoledne a předvolala k hlavnímu líčení pouze osm svědků. Popsaný procesní postup soudu prvního stupně měl zcela zásadní a negativní vliv na možnost obhajoby obviněného, protože vyloučením věci jej soud prvního stupně prakticky nutil, aby obžalobě „odkryl cíl svého dosavadního jednání v rámci řízení“ ještě dříve, než bude ukončeno dokazování ve vztahu ke všem stíhaným útokům, a zabránil obhajobě navrhovat důkazy v návaznosti na to, jak se důkazní situace nakonec vyvine. V další části dovolání obviněný prezentoval svůj názor na význam závěrečné řeči obhajoby v porovnání s významem závěrečné řeči státního zástupce a v návaznosti na to soudu prvního stupně vytkl, že obhájci poskytl nedostatečný časový prostor 15 minut na přípravu k přednesení závěrečné řeči, zatímco sám soud si vyhradil k poradě o rozsudku celých 73 minut a rozsudek vyhlašoval téměř hodinu. Obviněný vyzdvihl také skutečnost, že v hlavním líčení dne 4. 12. 2013 byl zastupován advokátním koncipientem, jenž nebyl pověřen k přednesení závěrečné řeči, a zopakoval, že nedal souhlas k tomu, aby byla závěrečná řeč obhajoby přednesena v jeho nepřítomnosti, a že se nevzdal práva posledního slova. Právě tyto skutečnosti dovolatel vnímá jako porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení.
Poslední dovolací námitka obviněného směřovala proti výroku o trestu. Obviněný označil za absurdní, že mu soudy za „zhruba 8,26 % skutku“ vyměřily trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a položil si hypotetickou otázku, zda mu za dvanáctkrát větší počet útoků bude uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, tedy mimo hranici zákonné trestní sazby.
Nejvyššímu soudu obviněný D. D. navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 55 To 22/2014, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodnout ve smyslu §265m tr. řádu.
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel. Konstatoval, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný nepoukázal na porušení konkrétních ustanovení týkajících se konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Naopak obviněný výslovně uvedl, že souhlasil s tím, aby soud jednal bez jeho účasti. K tomu státní zástupce doplnil, že souhlas obviněného ani nebyl podmínkou pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, protože trestní stíhání se vedlo pro přečin a obviněný byl stíhán na svobodě. Námitky obviněného, které směřují proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, jenž usnesením ze dne 4. 12.2013, sp. zn. 8 T 35/2012, rozhodl o vyloučení větší části dílčích skutků k samostatnému projednání a rozhodnutí, podle státního zástupce také neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Usnesení podle §23 odst. 1 tr. řádu je totiž procesním rozhodnutím, proti němuž není přípustná stížnost (§141 odst. 2 tr. řádu), a nelze ho přezkoumávat v dovolacím řízení. Zcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu i všech ostatních dovolacích důvodů se pak nacházejí námitky obviněného týkající se nutnosti předčasně odhalit taktiku obhajoby a příliš krátkého časového prostoru daného obhájci k přípravě závěrečné řeči. Státní zástupce uvedl, že důvod k postupu podle §23 odst. 1 tr. řádu uplatněný v dané trestní věci (samosoudkyně rozhodla o vyloučení podstatné části útoků k samostatnému projednání s ohledem na skutečnost, že byla ke dni 1. 1. 2014 přeložena k jinému soudu a chtěla meritorně rozhodnout alespoň o těch dílčích skutcích, u kterých to důkazní situace dovolovala) byl sice značně specifický, ale uvedené okolnosti lze podle jeho názoru podřadit ustanovení §23 odst. 1 tr. řádu, jehož účelem je urychlení řízení. O nezákonný nebo dokonce protiústavní postup v žádném případě nešlo.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze podle mínění státního zástupce se značnou dávkou tolerance podřadit jen ty námitky, že postupem soudu bylo obviněnému zabráněno v přednesení závěrečného návrhu a posledního slova, avšak nemají opodstatnění. S výjimkou ustanovení §202 odst. 3 tr. řádu, které se týká možnosti přečíst u hlavního líčení protokoly o výsleších svědků, znalců a spoluobviněných, neobsahuje trestní řád žádné ustanovení, jímž by možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného podmiňoval charakterem úkonů u tohoto hlavního líčení prováděných. Podle trestního řádu naopak nic nebrání tomu, aby v nepřítomnosti obviněného bylo provedeno celé hlavní líčení, v jehož závěru byl jinak měl obviněný, pokud by byl osobně přítomen, právo přednést závěrečnou řeč a poslední slovo. Pro úplnost státní zástupce připomněl, že v posuzované věci se obviněný neúčastnil žádného z osmi konaných hlavních líčení, a omluvil se i ze své účasti u veřejného zasedání, které proběhlo před odvolacím soudem. Tato skutečnost rozhodně nevypovídá o tom, že by obviněný měl skutečně vážný zájem osobně vykonávat svá obhajovací práva.
K dalšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na to, že dovolání neobsahuje jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku a zákonných znaků přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Formálně sice obviněný namítl, že výpočet škody není v souladu s hmotněprávními předpisy, nekonkretizoval ale, v čem mělo být porušeno ustanovení §137 tr. zákoníku určující postup při stanovení výše škody. Jeho námitku je proto nutné považovat za námitku primárně skutkového charakteru, která obsahově neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Zbývající výhrady obviněného jsou natolik povšechné, že z nich nelze dovodit, na základě jakých skutečností namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Škoda není navíc znakem přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného D. D., pokud je vůbec lze alespoň zčásti podřadit pod některý z deklarovaných důvodů, jsou evidentně nedůvodné a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
---------------
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
Z tohoto pohledu nezbývá než konstatovat, že obviněný D. D. ve svém dovolání neoznačil žádnou hmotněprávní vadu, kterou by mělo trpět napadené rozhodnutí. Zcela obecně sice uvedl, že předmětem dovolacího řízení je výjimečně možné učinit i „extrémní nesoulad“, ovšem vůbec neobjasnil, co tím má konkrétně na mysli, tj. čeho se vlastně mají zmíněné zásadní rozpory týkat (nesoulad mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů) a v čem mají spočívat. Bez bližšího vysvětlení pak obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, které ovšem řeší otázku dovolacích důvodů ve věcech občanskoprávních a nelze jej proto vůbec aplikovat na řízení ve věcech trestních.
Stejně povrchním způsobem obviněný namítl nesprávně stanovenou výši způsobené škody. Ani v tomto případě nepoukázal na konkrétní ustanovení hmotného práva, které mělo být vytýkaným postupem soudů nižších stupňů v daném případě nesprávně použito či vyloženo. Obviněný v podstatě pouze vyslovil nesouhlas s vyčíslením škody dotčenými držiteli autorských práv a práv souvisejících s autorským právem, které soudy považovaly za odpovídající a správné. Navíc, jak správně zdůraznil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, byl obviněný uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož není způsobení škody znakem (základní) skutkové podstaty, [jde o zvlášť přitěžují okolnost podle §270 odst. 2 písm. b) nebo odst. 3 písm. a) tr. zákoníku].
Takto koncipované námitky nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádným z dalších zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Pokud by byly obsahem dovolání výlučně tyto výhrady, Nejvyšší soud by podané dovolání musel odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, o který obviněný opřel svůj mimořádný opravný prostředek, je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předpokladem pro jeho řádné uplatnění tedy je, že obviněný byl zkrácen na svém právu, aby byla věc před soudem projednána za jeho osobní účasti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Obviněný D. D. naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval ve skutečnosti, že v pořadí osmém hlavním líčení, ze kterého se řádně omluvil a požádal o jeho konání v nepřítomnosti, došlo k nepředvídatelnému procesnímu kroku, kdy samosoudkyně vyloučila podstatnou část útoků, pro které byla prodána obžaloba, k samostatnému projednání a rozhodnutí, a meritorně rozhodla o zbylé části skutku. Tímto postupem mu znemožnila využít práva závěrečné řeči a posledního slova a přiměla ho odhalit svou taktiku obhajoby dříve, než bude provedeno úplné dokazování ke všem útokům, pro které byl postaven před soud. Současně obviněný namítal, že ho u hlavního líčení zastupoval advokátní koncipient a ten nebyl pověřen přednést závěrečnou řeč a navíc měl nedostatek času na její přípravu.
K tomu je na místě v prvé řadě zdůraznit, že obviněný jen zopakoval své odvolací námitky, s nimiž se důsledně vypořádal již Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (viz strany 16 a 17 napadeného rozsudku). Odvolací soud přiléhavě poukázal na to, že soud prvního stupně byl podle §23 odst. 1 tr. řádu za použití §12 odst. 12 tr. řádu oprávněn k procesnímu postupu, jímž v zájmu rychlosti trestního řízení rozhodl jen o části žalovaných dílčích útoků pokračujícího trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný nebyl zvoleným legálním procesním postupem soudu prvního stupně nijak krácen v právu na obhajobu, protože se k osobní neúčasti u hlavního líčení rozhodl sám a navíc byl v průběhu hlavního líčení zastoupen obhájcem, přestože nebyl dán důvod nutné obhajoby. Skutečnost, že obviněným zvolený obhájce se nechal zastupovat v substituci koncipientem, pak nelze klást za vinu ve věci rozhodujícímu soudu. Odvolací soud zdůraznil také to, že obhájce měl v přípravném řízení možnost důkladně se seznámit s obsahem trestního spisu, účastnil se všech hlavních líčení konaných ve věci a byl proto schopen reagovat na aktuální průběh a vývoj soudního řízení. Výhradu spočívající v tom, že obhájce měl ve srovnání s dobou, kterou měl státní zástupce pro zpracování obžaloby a soud pro poradu o meritorním rozhodnutí, nedostatek času k přípravě závěrečné řeči, odvolací soud označil za zcela nepatřičnou a poukázal na to, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 12. 2014 vyplývá, že přítomný obhájce se po skončení dokazování ani nedomáhal delšího časového prostoru k přípravě svého závěrečného vystoupení. Konečně odvolací soud konstatoval, že obviněný se nedostavil ani k veřejnému zasedání, o kterém byl včas a řádně vyrozuměn, a prostřednictvím obhájce požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Tím jasně deklaroval, že ani po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně nechce měnit svůj postoj k výkonu obhajoby a fakticky necítí potřebu se k věci před soudem osobně vyjádřit.
Nejvyšší soud se s argumentací odvolacího soudu zcela ztotožnil a nad její rámec dodává jen to, že v posuzovaném případě byly splněny všechny podmínky stanovené v §202 odst. 2, 4 tr. řádu pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný byl stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (viz §270 odst. 2 tr. zákoníku), nebyl omezen na svobodě výkonem trestu ani vazbou, byla mu řádně doručena obžaloba (viz č. l. 5774 tr. spisu), v přípravném řízení byla dodržena všechna ustanovení o zahájení trestního stíhání a možnosti obviněného prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, ke každému hlavnímu líčení byl obviněný vždy znovu, včas a řádně předvolán a prostřednictvím svého obhájce opakovaně předkládal soudu písemnou omluvu s výslovnou žádostí, aby hlavní líčení bylo konáno bez jeho účasti (viz omluvy na č. l. 5836, 5892, 5903, 5960, 6015, 6110, 6176 a konečně na č. l. 6209 trestního spisu, kde je založena omluva k hl. líčení nařízenému na den 4. 12. 2013). Současně je zřejmé, že soud prvního stupně mohl věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, který odmítl ke skutku, jenž byl předmětem obžaloby, vypovídat, a své stanovisko v průběhu řízení před soudem prvního stupně nezměnil.
Pokud obviněný shledává porušení svých obhajovacích práv v tom, že nemohl osobně přednést závěrečnou řeč a využít práva posledního slova před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, pak lze jeho námitku označit za účelovou. Měl-li totiž obviněný skutečný zájem na tom, osobně se před soudem k věci vyjádřit, mohl tak učinit nejpozději v rámci veřejného zasedání konaného dne 26. 6. 2015, ve kterém bylo projednáno jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. O tomto veřejném zasedání byl obviněný včas a řádně vyrozuměn, prostřednictvím svého obhájce ale opětovně zaslal odvolacímu soudu omluvu spojenou s výslovnou žádostí, aby veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 6261 trestního spisu). Pokud by se skutečně cítil zkrácen procesním postupem soudu prvního stupně, měl příležitost vyslovit svůj názor na odsuzující rozsudek i po jeho vyhlášení před rozhodnutím odvolacího soudu, přesto svého práva nevyužil. Za této situace je těžké přijmout jeho tvrzení o porušení ústavně chráněného oprávnění obviněného, jímž argumentoval ve svém mimořádném opravném prostředku.
Nelze přisvědčit námitce obviněného ani v tom, že svou omluvou z účasti na hlavním líčení nechtěl dát najevo i vzdání se svého práva závěrečné řeči a posledního slova. Tyto dva procesní instituty je nutné považovat za nedílnou součást obhajovacích práv obviněného. Je však nutné zdůraznit, že je výlučně na úvaze samotného obviněného, zda těchto práv využije či nikoliv. Obviněný D. D. dal v posuzované věci svým postojem k probíhajícímu soudnímu řízení jak u soudu prvního tak i druhého stupně, že nechce být přítomen hlavního líčení ani veřejného zasedání a nehodlá tak realizovat své právo vyjádřit se ke každému z provedených důkazů. Opakovaně a soustavně se omlouval ze všech nařízených hlavních líčení a vždy výslovně požádal, aby soud prvního stupně jednal v jeho nepřítomnosti. Tím se logicky z vlastního rozhodnutí vystavil riziku, že nebude moci využít ani těch práv, která úzce s jeho osobní účastí u hlavního líčení souvisí, tedy práva na závěrečnou řeč a poslední slovo. Navíc, jak bylo výše uvedeno, z jednání obviněného lze důvodně usuzovat na to, že uvedené prostředky k výkonu své obhajoby ani využít nechtěl, neboť jinak by se jistě dostavil alespoň k veřejnému zasedání, v němž bylo projednáno jeho odvolání.
K usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 8 T 35/2012, jímž bylo rozhodnuto podle §23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení podstatné části skutků, pro které byla na obviněného podána obžaloba, k samostatnému projednání a rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o ryze procesní úkon týkající se průběhu řízení, jehož správnost a účelnost není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud přesto stručně uvádí, že podle §23 odst. 1 tr. řádu lze k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení. V posuzovaném případě samosoudkyně Okresního soudu v České Lípě JUDr. Alexandra Šetková odůvodnila své rozhodnutí konkrétně tím, že ode dne 1. 1. 2014 má působit u Okresního soudu v Litoměřicích a do tohoto data nebude moci s ohledem na rozsáhlost trestní věci a stav prozatím provedeného dokazování meritorně rozhodnout o celé podané obžalobě, takže z důvodu rychlosti řízení vyloučila k samostatnému projednání ty dílčí útoky pokračujícího trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ohledně kterých bylo možné dokazování ve výše uvedeném časovém horizontu dokončit (viz č. l. 6235 trestního spisu). Popsané úvahy soudu prvního stupně jsou z pohledu toho, zda vyloučení věci povede k urychlení řízení ve smyslu ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu, podle Nejvyššího soudu akceptovatelné a nelze z nich dovodit účelovost jednání samosoudkyně, natož její snahu jakkoli zkrátit právo obviněného na obhajobu.
Nejvyšší soud k výše uvedenému dále připomíná, že účelem trestního řízení je snaha zákonnými prostředky náležitě objasnit, zda došlo ke spáchání trestného činu, a podle zákona pachatele trestného činu náležitě potrestat. Jestliže v posuzovaném případě soud prvního stupně legitimním způsobem vyloučil část zažalovaných skutků (útoků) k samostatnému projednání z důvodu rychlosti řízení (s ohledem na změnu v osobě předsedy senátu je nutné opakovat ve věci již provedené dokazování) a současně nenavodil situaci, že obviněný by byl krácen ve svých procesních právech, pak k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Spekulace obviněného o tom, že soud prvního stupně věděl, že část útoků vyloučí k samostatnému projednání již dne 9. 10. 2013, kdy rozhodl o odročení hlavního líčení na 4. 12. 2013, na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit, protože posouzení, v kterém okamžiku a na základě jakých okolností lze řízení postupem podle ustanovení §23 odst. 1 tr. řádu urychlit, je ponecháno na uvážení soudu. V daném případě nejsou žádné indicie svědčící o tom, že by soud prvního stupně k tomuto procesnímu úkonu přistoupil z jiného důvodu, než ve snaze o urychlení řízení ohledně části žalovaného protiprávního jednání.
Zcela mimo rámec možností dovolacího přezkumu pak stojí námitka obviněného, jejímž obsahem je jakýsi matematický výpočet výměry trestu, který mu hrozí za všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útoky pokračujícího trestného činu, za jehož ostatní útoky byl již pravomocně odsouzen, uloží mu podle §45 tr. zákoníku společný trest podle obecných zásad pro ukládání trestů stanovených v §38 a 39 tr. zákoníku. Zákon tak počítá s jediným omezením, a to, že společný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. Žádné násobení výměry dříve uloženého trestu s ohledem na nově stanovený rozsah útoků pokračujícího trestného činu tedy nepřichází do úvahy. Pro úplnost je na místě uvést, že trestní sazba trestu odnětí svobody u trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, pro který byla na obviněného podána obžaloba, činí šest měsíců až pět let, takže i kdyby byl obviněný uznán vinným všemi dílčími útoky pokračujícího trestného činu, pro které byl obžalován, byl by ohrožen nanejvýš trestem odnětí svobody v trvání pěti let.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného D. D. se sice částečně opírá o námitky, které formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, avšak nemají reálný základ. Proto Nejvyšší soud dovolání na podkladě trestního spisu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by bylo nutné napadený rozsudek věcně přezkoumávat. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla Augustinová