ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1283.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1283/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2015 o dovolání, které podal obviněný L. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 183/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 243/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 1 T 243/2014, uznán vinným přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §273 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
K odvolání obviněného L. Š. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 183/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně tak, že uznal obviněného vinným přečinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento přečin a za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, byl obviněný odsouzen podle §157 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Odvolání poškozeného podané proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněný L. Š. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za zásadní vadu napadeného rozhodnutí označil nenaplnění subjektivní stránky přečinů, jimiž byl uznán vinným. K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný konkrétně namítl, že vykonával funkci mysliveckého hospodáře, což je činnost nikoli ekonomická, ale je zaměřena na stav ekosystému honitby. Povinnost vést účetní knihy měl statutární orgán mysliveckého spolku. Ustanovení §35 odst. 5 písm. d) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), o které se opírá rozhodnutí soudu prvního stupně, zakotvuje jen povinnost mysliveckého hospodáře vést evidenci o ulovené zvěři a je nutné ho vykládat v kontextu celého zákona. Podle §38 zákona o myslivosti vedení údajů o honitbě a zvěři v ní má především statistický účel a podle §51 odst. 1 nebo §64 odst. 3 písm. a) a c) zákona o myslivosti lze za porušení povinnosti vést evidenci o prodeji a vlastní spotřebě ulovené zvěře sankcionovat pouze uživatele honitby, a nikoli mysliveckého hospodáře. Jestliže nemůže být myslivecký hospodář postižen ve správním řízení, neměl by nést za totéž jednání ani trestní odpovědnost. Právní kvalifikaci skutku pod bodem 1. výroku o vině obviněný zpochybnil také tím, že nebyl naplněn znak základní skutkové podstaty, a to ohrožení majetkových práv jiného. Podle obviněného ve skutkové větě je jen obecně uvedeno, že k takovému ohrožení mělo dojít, aniž by bylo specifikováno, v čem konkrétně. Jak dále obviněný zdůraznil, mysliveckému spolku byly známy počty ulovené zvěře z měsíčních hlášení, která obviněný řádně zpracovával. Kdyby v nich uváděl nesprávné údaje, nebylo by možné odhalit údajné nesrovnalosti v účetnictví.
Pokud jde o přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, námitky obviněného směřují zejména proti tomu, že povinnost provést veterinární vyšetření ulovené zvěře měl podle §27b odst. 6 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“), uživatel honitby, nikoli myslivecký hospodář. Uživatel honitby může být také sankcionován za nesplnění této povinnosti ve správním řízení, takže použití trestní represe vůči obviněnému se jeví jako nepřípadné. Právní úvaha odvolacího soudu, podle níž obviněný měl vyžadovat od lovců doklad o tom, zda nechali ulovenou zvěř veterinárně vyšetřit na přítomnost svalovce, nebo měl sám zajistit takové vyšetření, je podle obviněného nesprávná, protože myslivecký hospodář nemůže mít přehled o všech úlovcích v honitbě a nemůže zakázat třetí osobě prodej zvěře. Kromě toho obviněný namítl i nesoulad skutkové věty s právní větou, protože je mu kladeno za vinu, že opatřoval potraviny nebezpečné lidskému zdraví, ale jeho jednání nespočívalo v prodeji ulovené zvěře, ale v tom, že nevedl záznamy o ulovené zvěři, takže nebylo možné zjistit objem prodeje.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku a aby podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Blansku k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného L. Š. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. Š. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být úspěšně uplatněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že dovolací námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění některých zákonných znaků přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zejména pokud obviněný vytkl nesprávné posouzení zavinění a subjektu těchto přečinů, odpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Nejvyšší soud je však považuje za neopodstatněné.
K pochybnostem o naplnění subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že zákon zde vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu v podobě nepřímého úmyslu, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů (viz s. 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu), pak vyplynul nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, ale i z ostatních rozhodných okolností. V tomto směru lze poukázat zejména na postavení obviněného a zastávanou funkci, na jeho znalosti poměrů mysliveckého sdružení a dosavadní zkušenosti a na chování obviněného, které vedlo k následku (resp. účinku), s nímž musel počítat jako s následkem, který v konkrétní věci může snadno nastat a také nastal.
Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených zejména v popisu skutku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný L. Š. jako myslivecký hospodář sdružení Myslivecký spolek L. – L. od přesně nezjištěné doby roku 2007 do 18. 10. 2012, kdy byl z této funkce odvolán členskou schůzí, v L. ani jinde neplnil svou povinnost vést záznamy o hospodaření v honitbě, zejména o ulovené zvěři, jejím prodeji a ostatních dispozicích s ní, a připravovat statistická hlášení pro orgány státní správy myslivosti, která mu vyplývala z ustanovení §35 odst. 5 písm. d) zákona o myslivosti. Jako osoba odpovědná za hospodaření v honitbě tedy nezabezpečil vedení průkazných účetních záznamů podle §6 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), a tím zmařil správné, úplné, průkazné, srozumitelné a přehledné vedení pokladny a pokladní knihy. Popsaným jednáním došlo k porušení ustanovení §8 odst. 1 zákona o účetnictví a k ohrožení majetkových práv sdružení Myslivecký spolek L. – L., které spočívalo v nemožnosti zjistit ekonomický stav této účetní jednotky, a to zejména s ohledem na příjmy a výdaje a stav jejího majetku.
Soud prvního stupně ve výroku o vině ve svém rozsudku a následně v jeho odůvodnění na s. 8 konkretizoval, že výhradně obviněný rozhodoval o prodeji ulovené zvěře a o tom, jakým způsobem budou použity finanční prostředky získané z tohoto prodeje, případně o tom, že myslivecký spolek přijme namísto finanční úhrady naturální protiplnění, a byl tak fakticky jedinou osobou, která měla přehled o hospodaření mysliveckého spolku a mohla provádět záznamy o jeho hospodaření. Pokladník spolku vedl pokladní knihu výlučně na základě daňových dokladů nebo ústních informací, které mu předal obviněný. Daňové doklady, které obviněný předával pokladníkovi spolku, ovšem neodrážely reálný počet kusů ulovené zvěře, navíc při jejich vystavování obviněný nedodržel číselnou a časovou posloupnost a minimálně v pěti z nich (jsou přesně specifikovány ve výrokové části rozsudku a týkají se údajného odběratele Ing. V. R.) úmyslně uvedl údaje, jejichž obsah neodpovídal skutečnosti. Obviněný nevedl řádně ani evidenci hospodaření s plombami, které byl jako myslivecký hospodář povinen předat lovci, takže nebyl soulad mezi počtem vydaných plomb a měsíčním hlášením o počtu ulovené zvěře adresovaným orgánu státní správy myslivosti.
Z uvedeného popisu rozhodných skutkových okolností je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že trestní odpovědnost obviněného L. Š. jako mysliveckého hospodáře Mysliveckého spolku L. – L. byla posouzena v souladu se zásadou individuální trestní odpovědnosti. Lze z nich totiž dospět k jednoznačnému závěru o tom, že obviněný vědomě nevedl řádnou evidenci o ulovené zvěři, jejím prodeji a vlastní spotřebě, která sloužila nejen k podání statistických informací požadovaných orgány státní správy myslivosti, ale také poskytovala přehled o stavu hospodaření zmíněného mysliveckého spolku. Povinnost obviněného vést tyto záznamy mu jako mysliveckému hospodáři přitom vyplývala přímo ze zákona [viz shora citované ustanovení §35 odst. 5 písm. d) zákona o myslivosti]. Kromě toho obviněný záměrně předkládal pokladníkovi mysliveckého spolku daňové doklady, které byly neúplné nebo padělané, ač věděl, že právě na jejich podkladě pokladník mysliveckého spolku vedl účetní knihu ve smyslu §13 a násl. zákona o účetnictví. S ohledem na tyto skutečnosti musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že ohrozil majetková práva mysliveckého spolku, který tak neměl přehled o svých aktivech a dalších významných skutečnostech. Jak přitom vyplynulo z provedených důkazů, myslivecký spolek neměl žádné jiné příjmy než ty, které mu plynuly z prodeje ulovené zvěře. Proto je správný závěr odvolacího soudu vyjádřený na s. 8 napadeného rozsudku o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokud jde o ohrožení zájmu na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, který je předmětem ochrany podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom obviněný měl v rozhodné době dostatek informací, na jejichž základě mohl postupovat jiným způsobem, než jak nakonec učinil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného L. Š., jejímž prostřednictvím popřel možnost naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen, za neopodstatněnou.
Totéž platí o tvrzení obviněného, jímž zpochybnil ohrožení práv jiného jako následek způsobený zmíněným přečinem. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ohrozil majetková práva Mysliveckého spolku L. – L., který tak neměl přehled o svých aktivech a celkově o majetku, přičemž tento myslivecký spolek neměl žádné jiné příjmy než ty, které mu plynuly právě z prodeje ulovené zvěře. Takže v daném případě došlo k ohrožení majetkových práv samotného mysliveckého spolku, byť v něm obviněný působil, protože i podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu statutární orgán, ředitel nebo jiná osoba může ohrozit majetková práva i té účetní jednotky, v níž působí, a v které se dopustí některého z jednání popsaných ve skutkové podstatě přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 37/2009 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného, kterou zpochybnil naplnění znaku subjektu tohoto přečinu. Nejvyšší soud zde připomíná, že zmíněného přečinu se může dopustit kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Přitom se nevyžaduje speciální ani konkrétní subjekt. V rámci posouzení individuální trestní odpovědnosti je třeba vzít v úvahu to, že ji nelze bez dalšího vyvozovat vůči statutárnímu orgánu právnické osoby, jestliže zajistil provedení jednotlivých úkonů a právních jednání (např. i vedení účetnictví) jinou odborně vybavenou osobou. Závěr o vině pachatele za posuzovaný přečin není možné založit v podstatě jen na samotné skutečnosti, že měl postavení statutárního orgánu právnické osoby. Proto i v případě, když právní norma ukládá statutárnímu orgánu určité povinnosti, které mohou souviset též s hospodařením právnické osoby a vedením účetnictví, je třeba se zabývat tím, zda prostřednictvím jiné osoby zajistil řádné plnění těchto povinností a zda učinil všechna potřebná opatření k provedení kontroly jejich plnění. Vzhledem k uvedenému není vyloučena trestní odpovědnost obviněného L. Š., i když neměl postavení statutárního orgánu uživatele honitby, tj. Mysliveckého spolku L. – L. Rozhodující je, že jako osoba odborně zdatná pro vedení mysliveckého hospodaření se zvěří vykonával funkci mysliveckého hospodáře, kterou lze přirovnat k postavení odpovědného zástupce podle živnostenského zákona (viz Petr, B. a kol. Zákon o myslivosti. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Jako takový sice neměl odpovědnost za výsledky mysliveckého hospodaření se zvěří před orgány státní správy myslivosti (tu má podle zákona o myslivosti předseda mysliveckého spolku), ale podle §35 odst. 5 písm. d) zákona o myslivosti měl povinnosti bezprostředně související s hospodařením mysliveckého spolku, a to vést záznamy o hospodaření v honitbě, zejména o ulovené zvěři, jejím prodeji a ostatních dispozicích s ní. S tím pak úzce souvisí jeho povinnost předkládat osobě určené k vedení účetních knih, tedy pokladníkovi mysliveckého spolku, účetní doklady, které vystavil právě v souvislosti s prodejem ulovené zvěře. V mysliveckém spolku byl obviněný fakticky jedinou osobou, která byla oprávněna a povinna zajišťovat myslivecké hospodaření [viz §35 odst. 4 písm. b) a §35 odst. 5 písm. d) zákona o myslivosti]. Obviněný byl zvolen do funkce mysliveckého hospodáře již v roce 1992 a jejím přijetím se dobrovolně zavázal k plnění citovaných zákonných povinností. Závěr soudů o jeho trestní odpovědnosti za posuzovaný přečin, který Nejvyšší soud považuje za správný a odpovídající zákonu, nemůže být dotčen ani tím, pokud obviněný v rámci Mysliveckého spolku L. – L. oficiálně nevykonával funkci finančního hospodáře, jestliže faktickým jednáním uskutečněným za tuto právnickou osobu ohrozil její majetkové zájmy tím, že nevedl záznamy o hospodaření v honitbě sloužící mimo jiné i k přehledu o aktuálním stavu jejího majetku.
Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného L. Š., kterou zpochybnil svou trestní odpovědnost za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku s tím, že za vedení účetních knih zásadně odpovídá předseda mysliveckého spolku, za nedůvodnou.
Nejvyšší soud neakceptoval ani poněkud obecné námitky obviněného popírající naplnění znaku zmíněného trestného činu, který spočívá v ohrožení majetkových práv jiného. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností, jestliže obviněný neplnil řádně své povinnosti, které mu byly zákonem uloženy jako mysliveckému hospodáři a spočívaly mimo jiné v tom, aby vedl příslušnou evidenci a zajišťoval vyhotovení a založení odpovídajících účetních dokladů, v důsledku toho nebylo možné zjistit ekonomický stav Mysliveckého spolku L. – L. jako účetní jednotky, a tím byla ohrožena i jeho majetková práva (viz též už zmíněné rozhodnutí pod č. 37/2009 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o námitky obviněného L. Š., kterými vytkl nesprávné posouzení subjektivní stránky přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, Nejvyšší soud k nim uvádí následující. Citovaného přečinu se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem má na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří z nedbalosti potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví, a poruší-li takovým činem důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Tento přečin lze spáchat z vědomé či nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě vědomé nedbalosti jde tehdy, když pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že zmíněný následek nezpůsobí. Pachatel si je tedy vědom možnosti vzniku následku, která spočívá ve schopnosti rozpoznat a zhodnotit okolnosti, jež vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Pokud jde o nevědomou nedbalost, Nejvyšší soud připomíná, že ji charakterizuje možnost znalosti rozhodných skutkových okolností, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele. Trestní zákoník přitom zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (obdobně viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 140. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237 a 238).
Jak je přitom patrné z příslušné části tzv. skutkové věty ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu v nyní posuzované trestní věci, obviněný L. Š. „vydal v nebezpečí újmy na zdraví … nezabezpečil vyšetření zvěře vnímavé na trichinelózu, ani nepověřil jinou osobu zabezpečením tohoto vyšetření a ani od lovců nepožadoval předložení protokolu o vyšetření zvěře vnímavé na trichinelózu …“. Takové slovní vyjádření odpovídá v kontextu i s ostatními rozhodnými skutkovými okolnostmi o jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) a §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Navíc obviněný vykonával funkci mysliveckého hospodáře a byl ve smyslu §27b odst. 5 veterinárního zákona proškolenou osobou, která je povinna vést záznamy o druzích a počtech ulovené a vyšetřené volně žijící zvěře, o místě a době jejího ulovení, o výsledcích vyšetření a o tom, kam byla tato zvěř dodána. Dále byl povinen uchovávat tyto záznamy po dobu nejméně 2 let a na požádání je poskytovat úřednímu veterinárnímu lékaři. Podle názoru Nejvyššího soudu nemůže být trestní odpovědnost obviněného za zmíněný přečin zpochybněna ani jeho námitkou, že ve smyslu §27b odst. 6 veterinárního zákona nebyl uživatelem honitby, takže ani nemohl odpovídat za zajištění vyšetření zvěře vnímavé na trichinelózu. Uživatelem honitby zde totiž byl Myslivecký spolek L. – L., který zajišťoval plnění uvedené povinnosti prostřednictvím mysliveckého hospodáře, jímž byl v době spáchání přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku právě obviněný. Jak už Nejvyšší soud zdůraznil výše, při posuzování trestní odpovědnosti nestačí vycházet jen z formálního označení funkce, ale je nezbytné respektovat celkový charakter a povahu právního vztahu mezi obviněným a právnickou osobou, v níž byl činný, jakož i skutečný obsah činnosti, kterou obviněný prováděl ve prospěch této právnické osoby (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1423/2013). Pokud tedy obviněný v postavení mysliveckého hospodáře fakticky vykonával se souhlasem statutárního orgánu mysliveckého spolku činnosti, které by za jiných skutkových okolností mohl vykonávat jeho statutární orgán, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného za uvedený přečin.
Ze všech konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud shledal tvrzení obviněného, v němž zpochybnil svou trestní odpovědnost za přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jako neopodstatněné.
Konečně Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného L. Š., kterou soudům nižších stupňů vytkl nedostatečné posouzení společenské škodlivosti přečinů, jimiž byl uznán vinným. Jak totiž vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, jestliže spáchaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Rozhodná skutková zjištění v nyní posuzované trestní věci pak i podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňují společenskou škodlivost činů, které spáchal obviněný L. Š., a nesvědčí o tom, že by tyto činy neodpovídaly z hlediska dolní hranice trestnosti ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, které naplnil. Ostatně obviněný v dovolání ani nepoukázal na žádné takové výjimečné skutečnosti. Naopak, přečinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, naplnil dokonce okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která vyžadovala uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, a to až na 2 roky (oproti trestní sazbě uvedené v základní skutkové podstatě tohoto přečinu, která stanoví trest odnětí svobody až na 6 měsíců).
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. Š. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání se sice opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být takovým dovolacím důvodem, ale Nejvyšší soud je neshledal důvodnými, takže odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, bez nutnosti opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 11. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á